Je pondělí prvního listopadu...

...a je mi divně. Chvíli se směju a chvíli jsem smutná (?). Ale to je fňuk. Svět se hnul a my musíme s ním. Musíme se hnout z místa i když se nám to třeba úplně nezamnlouvá. A musíme si pospíšit, protože na nás nikdo čekat nebude.

Dočetla jsem U řeky Piedra jsem usedla a plakala... měla jsem smíšené pocity a ty mi přetrvali celý den. Zmateně píšu a vlastně ani nevím co. Ale mám potřebu to psát takže se tomu nebudu bránit a prostě ze sebe udělám cvoka. Ukáž všem jak na tom doopravdy jsem. A proč? Protože jsem prostě taková. Protože nestíhám a nevím co dál a stejně se flákám, čtu, kreslím a směju se jako pominutá při poslouchání popíku pro teeagery. A proč? Protože mi nejspíš nic jiného nezbývá a všechno kolem je najednou v mlze a já se znovu začínám vznášet. Někde vysoko. Přemýšlím o klesnutí na zem a myšlenky o kopání už zahnat neumím a přesto tu jsem a snažím se nějak normálně fungovat. Snažím se aby nikdo kolem neviděl, že se něco děje. Protože prostě nechci někomu přidělávat starosti a nechci, aby se mým egoismem trápil někdo jiný. A tak tohle zůstává jako jediný možný způsob jak filtrovat moje myšlenky. Jinak to nejde. Jsem ráda za to, že je tu alespoň tahle možnost. Nikdo z vás kdo si přečte tenhle článek mě nejspíš nezná a jestli zná tak ať mi to prosím nedává nijak najevo.

Protože se vznáším a nejsem balónek na šňůře...a jestli jsem někdy byla tak se ta šňůra přetrhla. Možná zbyl malý kousek, kterým bych se mohla přivázat k zemi. Ale bude mi to k něčemu? Budu se vůbec v budoucnu chtít nějak uvázat? Nejspíš ne a tak i ten nejkratší provázek bude stačit.

A tak se vznáším....

Lítám a přemítám o to o čem bych si myslela, že nikdy přemítat nebudu. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek a já se snažím je zaplašit.

Jsem zvyklá utíkat a toho se nejspíš už nezbavím. Když mám problém tak prostě uteču. A skutečnost a problémy se na mě navalují a je jich čím dál tím víc a já pořád utíkám. Vznáším se. Ale co když jich najednou bude tolik, že už se nebudu moct schovat? Co když mi přerostou přes hlavu a zachytí se i za ten nejkratší provázek, který by mně měl poutat k zemi. A tak se vznáším. Co když se to stane už brzy a rána bude tvrdá a ohlušující? Padnu k zemi a už nevstanu. Budu muset řešit nevyřešitelné a přemýšlet mnohem víc.

Ráda bych se zbavila všech problémů. Prostě bych je nechala odplout  a tak se jim vyhýbám, protože mi to přijde nejjednodušší. Jenže jsou tu myšlenky na ránu...ohlušující "BUM!" a můj pád k zemi. Budu ráda když z toho vyjdu se zlomenou novou. Možná...

A tak píšu dál a vznáším se a nesnažím se myslet na budoucí dny, protože už vím co bude následovat. Kdybych to ukončila teď bylo by to lehčí? Spadla bych na měkkčí podložku? Nevím, ale nechci to zjkoušet, protože když se vznáším nemám tyto myšlenky často a když se náhodou objeví umím je zahnat.

Slyšela jsem písničku. Je povnášející a tak se vznáším. Mám z ní opravdu dobrý pocit. Zpívám si a ona mě naplňuje..."It´s OK" A já vím, že teď je všechno v pořádku, protože se zatím umím schovat do těch výšin a létat v oblacích. Mlze. Všude byla mlha, ale nejsem si jistá co bude dál a tak si zpívám "It´s OK"

Všchno se zachytí na můj krátký provázek a bude toho čím dál tí víc a procitnutí bude bolet. "BUM!"

Ale zatím mě nechte snít. Nechtě mě se vznášet a já prozatím zůstanu Šťastná...jen s občasnými myšlenkami na pád.

B.