Bajulka | Byla šílená

"Večeřééé...!"ozvalo se z kuchyně.

"Ano lásko, hned jsem dole."Odpověděl muž sedící za stolem u svého počítače. Sundal si brýle a protře si oči. Tak pro dnešek by to mohlo stačit. Pomyslel si muž a rozhlédl se po své prostorné pracovně s velkým oknem. Měl to tam rád.

"No ták...kde jsi. Ta večeře není zabalená v termosce."

"Vždyť už jdu." Odvětil muž a přinutil se vstát, najednou cítil, že dole ho nečeká nic hezkého, ale jakmile ho do nosu udeřila ta prudká vůně pečeného krocana, okamžitě na všechny předsudky zapomněl.

"Hm...Krásně t tu voní. Jsi výborná kuchařka Jane."Poznamenal muž a obejmul Jane, která už netrpělivě postávala u paty schodiště. Ona ho, ale odstrčila.

"Ne, takhle to nepůjde. Myslíš si, že jednoduše přijdeš dolů, poznamenáš něco o vůni a už máš všechno vyžehleno? Drahý vždyť je štědrý den."

"Ale..."

"Buď zticha! Sakra!"Zařvala Jane a vlepila manželovi facku. "Myslíš vůbec na svojí rodinu, myslíš někdy na něco jiného než na tu svojí zasranou práci?! Přemýšlíš někdy o tom, že Natali by ráda viděla svého otce jindy než když se příjde nažrat?!" Začali jí po tvářích stékat slzy.

"Jane, ty...ty jsi mě uhodila?!" Řekl muž.

"Ano a udělám to znovu, pokud se urychleně neposadíš a nezavřeš hubu."Řekla Jane probodávajíc ho svýma modrýma očima. Ano ty její modré oči obtažené černou tužkou, které ho okouzlili, když za ním přišla na maturitním plese a vyzvala ho k tanci. Neodmítl, jak by mohl odmítnout takovým očím? Byli to ty samé oči, které řekli ano, když se zeptal, jestli si ho vezme za muže. Teď se na něj koukali ty stejně krásné oči, ale tehdy se na něj koukali, tak jak se nekoukali ještě nikdy, na vánoce v nich viděl šílenství. Tehdy si, ale říkal, že je to absurdní. Tehdy by nikdy neuvěřil tomu, co se stane v dalších pár letech.

Jack se posadil ke stolu a nandal si plný talíř, tentokrát se své ženy poprvé opravdu bál.

Po večeři uklidil ze stolu a posadil se naproti ženě. Všechno šílenství z jejích očí vyprchalo a usmála se.

"Tak co chutnalo ti?"

"Jistě. Ty jsi královna všech kuchařek." Řek a vlídně se na ní usmál.

"Díky Jacku."Odvětila Jane a na tváři se jí objevil ruměnec.

Kdyby se na ně v této chvíli podíval zasněženým oknem, viděl by šťastnou rodinu u stolu po štědrovečerní večeři. Ano v ten den vypadali a také byli šťastní. Stejně tak vypadali i další dva roky. Jenže všechno dobré jednou končí, aby dalo průchod něčemu méně lepšímu. A tak...

...

"Natali má narozeniny, my máme přání jediný, štěstí..."zpívali všichni sborově a Natali stála uprostřed všech těch lidí a byla šťastná. Byli tu všichni. Babičky, dědečkové, tetičky, strýčkové. Tedy jeden člověk tu nebyl. Byl to konkrétně jeden muž, který seděl jen o patro víš za stolem u svého počítače. Byl to muž, který ne že by zapomněl, že má dcera narozeniny, ale on jen neměl čas. Neměl čas udělat si místo ve svém velice nabitém rozvrhu. Dělal totiž na velice důležitém projektu, než aby mohl myslet na něco jiného. Co jsou narozeniny dcery oproti práci? Tento muž by odpověděl, že nic. Ano slyšíte dobře nic. A já pevně věřím, že nezastáváte jeho názor.

Jack ten názor však zastával a tak dál seděl ve své pracovně a byl tak zabraný do toho co děl, že ani neslyšel kroky, které se k němu blížili po schodech. Pracovního zápalu se probral, až když za sebou uslyšel prásknout dveře.

Otočil se a pohlédl do tváře svojí ženy. Stála tam na prahu vlasy rozcuchané a v očích to samé šílenství co před dvěma lety.

"Ahoj Jane...to je milé, že ses na mě přišla podívat, ale víš, mám moc..."

"MLČ!"okřikne ho žena, "teď budu mluvit já."

"Dobře, jak..."

"TICHO!"Zaburácela žena a mrštila po něm vázou, kterou měla zrovna po ruce. "Jak si to představuješ Jacku! Jak si sakra představuješ nepřijít na narozeniny svojí dcery?! Uvědomuješ si sakra co je dnes za den?! Používáš tu svojí tupou palici někdy vůbec na něco?! Ty bezohledný parchante!" Začala se k němu přibližovat. Jackovi ztuhly všechny končetiny, ať děla co chtěl, seděl jako přikovaný na své kolečkové židli.

"Já...ani nevíš, jak jsem naštvaná. Tam dole je tvoje matka a ptá se, kde jsi, co jí mám říct, že jsi tak bezohledný, že prostě nemůžeš dělat nic jiného než tu svojí zasranou práci?!" Mrštila o zem další vázou, co se jí připletla do cesty. "Sakra zvedni se s tý židle. Tak zvedni tu svojí prdel a pojď laskavě dolů...Tvoje dcera má narozeniny."Řekla Jane a prudce strčila do jeho kolečkové židle. Židle se rozjela a pak už si Jack pamatoval jen zvuk rozbíjejícího se skla a tmu.

...

Když se probudil první, co ucítil, byl pach nemocničního pokoje a sekanou. V pozdější době si tyto dva pachy úzce spojoval a nevěděl proč. Když otevřel oči, stála u jeho postele sestra v bílém oblečku a mile se na něj usmívala.

"Dobrý den pane Harpie. Prodělal jste těžký otřes mozku, máte zlomené tři žebra a nalomenou nohu. Na to z jaké jste spadl výšky, je to docela dobrý výsledek gratuluji."

Jack se na sestru jen podíval a zase usnul.

Takhle se v nemocnici probudil ještě mockrát, ale to není zas tak důležité pro náš příběh. Pro nás je důležité co se stalo s Jane Harprovou.

Jane, usvědčili s pokusu o vraždu jejího manžela a po psychických testech se ukázalo, že je psychicky labilní takže jí odvezly do blázince. Malou Natali zatím dali do péče k babičce, alespoň do té doby než se Jack uzdraví.

...

Když Jacka přivezli z nemocnice, rozhodne se, že se práci bude věnovat jen na poloviční úvazek a radši se bude starat o dceru, taky se rozhodl a že už nikdy nezmešká její narozeniny.

Takhle to taky bylo, žili spolu šťastně. Otec a dítě, dítě a otec. Všechno bylo v pořádku. Natali se sice párkrát zeptala kde je maminka, ale když jí otec odpověděl jen zarytým mlčením, nechala toho...usoudila, že to tak pro ni bude lepší.

Jednoho dne, dostala Natali pozvánku na narozeninovou oslavu svojí kamarádky. Tak dlouho přemlouvala otce, až nakonec svolil. Je to vlastně dobře i pro mě, pomyslel si Jack. Celé odpoledne žádné starosti. Pod tímto příslibem odvezl Natali k její kamarádce. Pak odjel domů, sednul si k televizi a pustil jí. Dávali zrovna mimořádné zprávy.

Reportér stál před budovou blázince a říkal, že dnes v raních hodinách utekli z budovy tři chráněnkyně. Dvě z nich už dopadli, ale třetí se ještě hledá.

Jack s hrůzou vypnul televizi. Nepotřeboval vidět víc. Věděl přesně, že hledaná chráněnkyně je jeho žena. Věděl to...nevěděl sice jak, ale věděl to, už od rána ho něco nepříjemně svědilo v mozku, a když vstoupil do domu, ucítil její parfém. Ona je tady. Uvědomil si náhle. Je tady a stojí přímo za mnou s nožem v ruce. Pomalu otočil hlavu...Byl to přímý zásah mezi oči. Žena se smála, smála se při zvucích praskající lebky. Byla šílená