Zvláštní...ehm den

Takže jak začít...dneska pokud jste si všimli byl takový pochmurný, zatažený den.

Skoro celou dobu co jsem seděla ve škole pršelo a nevypadalo to, že by chtělo v nejbližší době přestat.

Takže jsem jen tak seděla ve třídě a nevnímala svůj okolní svět...cítila jsem se jaksi divně. Něco mě táhlo ke dnu a já nevěděla jak se s tím vypořádat...možná, že jsem ani nechtěla...kdo ví...Nevnímala jsem výkřiky a smích spolužáků...nevnímala jsem svojí jinak "normální" kámošku, která si nevím proč začala dělat o dějáku copy...(vypadalo to fakt děsně)...Prostě jsem jenom seděla mezi lidma co sršeli energií a dobrou náladou. Jaká ironie. Byl tu však jeden člověk co měl stejnou...ehm...jak to nazvat..."depku" jako já...byla to Cerolaine, nebo taky John...jak chcete...a tenhle člověk se nejspíš cejtil podobně "zastřeně (za jakousi barikádou či mlhou) jako já. Bylo to prostě absurdní...

Možná to teď vypadá,, že jsem jen tak seděla ve třídě...(což je smaozdřejmě pravda), ale kupodivu jsem se zmohla i na něco jiného...poslouchala jsem NW...a přitom čmárala do bloku,ktarý měl původně být na chmii. Jěště jednu věc jsem za tento prapodivný den stihla udělat a to, že jsem celou velkozu přestávku strávila pod lavicí..samozdřejmě i z Johnem...Takže tady je pár fotek...

Já z Johnem pod lavicí s polu s námi je tu i vykouzlený úsměv na mé tváři

Tak to je můj výtvor v celé své "kráse"

Zaostřeno na smrtku

Zaostřeno na pohár

JInak omlouvám se za mizernou kvalitu fotek...co taky chcete po mobilu...

Jo ještě na něco jsem zapoměla...ja tu ještě jeden výtvor...psaný po krajích tohoto podivného dílka.

V hlubinách času, za hranicemi našeho vnímání. Rozkládá se hluboké tmavé Jezero. Jezero naplněné slzami zklamání a osmaocení.

Kolem jezera je jen pustina. Vypadá jako puštˇ. A však kdo na ní vkročí nabyde jiného pocitu.

Země je zde horká, rudá a rovná. Obyvytelé Jezera jí nazívají Rudé moře.

Tito tajuplní tvorové z hlubin Jezara však udržují značný odstup od jejích "břehů".