Lavondyss

Ve středu poslední zbývající části původního lesa leží

Lavondyss

Nepřístupní svět, nepopsatelné království, místo dívů,

a hrůzy, smrti i znovuzrození, obydlené fantastickými bytostmi

zrozenými s kolektivního lidského nevědomí.

Nyní je do tajemného srdce lesa zatažená mladá Tallis Keetonová,

která – poté co se jí podaří

překročit hranice zakázaných míst mýtické

minulosti-pátrá po svém ztraceném

bratrovi... a tajemství

svého hrozného dědictví

Tohle byla úžasná knížka...určitě doporučuju přečíst...

pro ukázku dám úryvek z jednoho Tallisina vidění...

A jak spala, zpola probuzená, cítila, jak jí do víru myšlenek vklouzl nějaký příběh, uchytil se v ní a ohromil jí svou jednoduchostí a čistotou, stářím...Byl to příběh z počátku, od zdroje, a zdroj měl v sobě kouzlo. Byla v něm i hudba, ve větru, v pleskání volných kůží o dřevěný rám, a křesání kamene o kámen.

A také hudba, výkřiků lovců, kteří sváděli boj se smrtí v této děsivé době ledu a zvířat viděných v mlze, postupovali na jih a hledali místo, kde bude zase potrava a teplo.

Sníh má v sobě starou vzpomínku.

Země si pamatuje.

Prošli jsem bouří po marném lovu.

Ashabyla stará, zmrzlá, milosrdná.

Položili jsme jí do lůna sněhu.

Dýchli jsme na její bledou kůži dech ducha.

Zpívala o lovech, které prožila.

Zpívala o ohních ve velkých úkrytech.

Zpívala o ohních, které hořely bez konce.

Malý Arak držel kostěný nůž.

Pracoval na dřevěném oku pro umírající Ashu.

Arak vyřezal Ashynu tvář z živého dřeva.

Položili jsme její nové oko na ne její zmrzlé tělo ve sněhové náruči.

Nad Ashou vyrostl nový strom. Bouře nás rozdělila, jeden rod od druhého, jednoho bratra od druhého.

Všude tam, kde se otevřela země, jsme byli jako mladí.

Objímali jsme temné a bezpečné.

Náš oheň vydával chabé teplo.

Před sněhem běželi vlci, lití jak medvědi.

Medvědi pokousaní od vlků umírali ve stoje.

Hrdý los zmrzl.

V očích zvířete byli vzpomínky na stáda a lovce.

Krev v našich tělech byla chladná.

Voda v černých stromech byla ledová.

Stromy byli jako kámen, studené a mrtvé.

Duch slunce neměl teplo, kterým by zahřál.

Místo v našich žaludcích vyplnil chlad.

Země byla náš nepřítel.

Štvaná zvěř šla za zimními husami, daleko od zamrzlých řek.

Bratr jim nestačil.

Čerstvá krev ve sněhu sladce voněla.

Vlk přišel rychle.

Později země porodila mrchožravé ptáky.

Oheň hořel v zemi ptačího ducha.

Z kostí bratrů, kteří se vydali na cestu, se kouřilo.

Všichni bratři křičeli na dřevěný úsměv Ashy.

Potom se mladý Arak vydal na cestu do končin, které nikdy nikdo nespatřil.

Arak putoval do zapovězených míst země.

Když se ztratil, byl přinesen zpátky domů.

Střežili ho sněhové hradby.

Tady byl doma.

Sníh má staré vzpomínky.

Země si všechno pamatuje.

Toto si pamatuji já.