Motýli

Takže v naší českobrodský knihovně vyhlásili soutěž(výtvarnou i literární) na téma motýli. Tak jsem k tomu sedla a tohle s toho vzniklo....pište názory, budu jen ráda.

Dívka se ohlédla a pak pokračovala v cestě.

Šum motýlích křídel doprovázel její kroky.

"Už tam budeme?" Zašeptala vzrušeně.

Ještě ne. Ozvalo se kdesi hluboko v její mysli. Musíš vydržet.

"Jak dlouho ještě?"

Vydrž...ty nedočkavé lidské plemeno!

Dívka se ušklíbla. Jak si to můžou dovolit? Vždyť jsou to jen motýli. Pomyslela si pohrdavě. Pak, ale nad svojí hloupostí zakroutila hlavou. Obyčejní motýli? Uchechtla se potichu. Ne tohle nejsou obyčejní motýli.

Pak si uvědomila, že ani neví, co jsou zač. Jakože s nimi mluví? Proč jí chtějí ukázat, kam se schoval její bratr? A jak vlastně můžou vědět kde je? Proč jim tak bezmezně věří?

Ohlédla se na velký, pestrobarevný, motýlí oblak za sebou.

Tiché šustění jejich křídel brzy zahnalo obavy a otázky stranou a ona pokračovala v cestě.

Po další hodině pochodu se váhavě zastavila. V její hlavě se ozvalo. Co je zas? Pokračuj v cestě... pokud tam tedy chceš někdy dojít.

Radši nic nenamítala a znovu pokračovala. Pak se, ale odhodlala.

"Já už nemůžu." Řekla a unaveně se posadila na zem.

To si jen namlouváš člověče. Vzchop se. Už to není daleko.

Dívka se s námahou zvedla. Pohlédla na barevné mračno a znovu pokračovala.

...

Chlapec si udýchaně lehl do trávy, už dál nemůže. Pro dnešek skončil.

Chvíli koukal na nachově modré nebe a pak upadl do hlubokého spánku.

...

Šum motýlích křídel se pomalu ztrácel v šumu listí pod jejíma nohama.

Upadla vyčerpáním na zem.

"Já...já už opravdu nemůžu."

Vstávej člověče. Ozvalo se znovu v její hlavě. Vstávej. Pokud chceš najít bratra ještě dnes.

Srdce jí divoce bušilo jak po maratónu. Opravdu už nemohla dál. Pohlédla na motýli.

"Ne nemůžu. Už jdeme celý den. Na takový pochod nejsem zvyklá."

V hlavě se jí ozval posměšný hlas. Ach vy lidi. Pořád samé výmluvy. Vaše plemeno je nejen nedokonalé, ale tak nadmíru hloupé a líné.

Dívka na ně vyčerpaně pohlédla.

Pak se postavila, měly pravdu, musela ho najít za každou cenu.

Výborně. Ozvalo se a pokračovali dál.

Šli lesem a čím dál zašli, tím byla větší tma, bylo to tím, že stromy houstly, ale mělo to ještě jeden důvod, bylo už opravdu pozdě a slunce se pomalu schovávalo za obzor.

Dívka našlapovala do spadaného listí a už ani nevnímala bolest končetin a šum motýlích křídel za jejími zády.

Když už si myslela, že ta cesta nemá konce, ozvalo se hlasité. Stůj!

Zastavila a pohlédla na motýly.

"Už? Nikde ho nevidím."

Podívej se pořádně a v hlavě se jí zjevil obrázek spadaného listí z pod kterého vykukovala hlava a trochu i jiné části těla.
Snažila se stejný obraz najít i v jejím okolí.

Rozhlédla se kolem a pak ho konečně uviděla. Ležel tam pod listím a spal.

"Děkuji," řekla a ohlédla se na barevné mračno, které jí tak pomohlo. Nic tam však nebylo, ani stopa po nějaké jiné barvě, kromě zelené na stromech a hnědé na zemi.

Snad se mi to jen zdálo. Pomyslela si a lehla si vedle bratra. Chytla jeho zkřehlé prsty.

"Konečně jsem tě našla," zašeptala a upadla do spokojeného, hlubokého spánku.