Potřeba být pochválen

Jak už jsem napsala v nějakém z předcházejících článků zase jsem byla u babičky...No jo novinka :D Ale nic...pro ty co nečetli některý z minulých to v rychlosti shrnu.

Byla jsem tam 14 dní (což je MOC!), vůbec jsem si to neužila. Jezdila jsem na kole, chodila na houby (těch bylo taky MOC!), snažila se vypnout, kdykoliv začal mluvit můj dědeček. Ale o to tu až zas tolik nejde. Stačí vědět, že jsem byla u babičky a u dědy, a že jsou to rodiče mojeho tatínka.

Teď k názvu článku. Každý z nás má někdy - když něco udělá, neudělá nebo správně řekne - má potřebu být pochválen. Možná si to tak úplně nepřiznáme, ale někde uvnitř cítíme, že si tu chválu zasloužíme a že jí púotřebujeme. Když nás totiž někdo pochválí, je to příjemný pocit :) Zaleje nás takové to teplo u srdce (možná i na tvářích, pokud se jedná o pochvalu velkou a máme tendenci k červenání se) a je to...nu...příjemný pocit. Horší však je když víme, že si pochvalu zasloužíme a nikdo nás nepochválí. Přejdou námi vykonanou práci jako samozřejmost a nikdo se nezdržuje s tím aby alespoň poděkoval. To potom zabolí a pokud máme bojovnou povahu, snažíme se udělat ještě něco mnohem víc, protože...p tom by ta pochvala snad mohla přijít ne? Odpověď v případě mojeho táty a jeho táty (jakožto syna a otce) zní ne. Děda ho prostě nikdy nepochválí! Nikdy mu neřekne, že je šikovnej a že si má jít alespoň na chvíli odpočinout.

Věc se má tak... Můj táta je starší ze dvou synů. Už skoro 17 let žije ve spokojeném manželství s mojí mámou. Mají tři děti (z nichž nejstarší jsem já), dům, ke kterému asi před třemi lety splatili hypotéku a dvě auta. Máme se dobře, na nic si stěžovat nechci! Myslím, že se máme výborně a máme i dostatek peněz. Sice nás živý jen táta, protože máme je ještě na rodičovské a přesto vycházíme opravdu dobře... Ještě abych nezapoměla...tatínkovi je 41 (před týdnem měl narozeniny).

Hm...pak je tu druhý syn. Je mu 39 a teď v září bude mít svojí první svatbu. Bere si o 15 let mladší ženu, která má jedno dítě (6 let) se svým bývalým manželem a ještě jedno další (1 rok) s mým strejdou. Každý bydlí ve svém bytě, auto má nejspíš jen on, ale stejně si myslím, že se mají dobře. Že se mají rádi a těším se na jejich svatbu kam jsme pozvaní :)

Po tom co jsem napsala, to nejspíš vypadá, že se máme líp. Možná je to i pravda...Co já vím? Ale strejda si taky nestěžuje....Nikdo si nestěžuje.

Vlastně...až na mě. Protože to co tu teď dělám, je svým spůsobem druh stěžování si.

A o co mi vlastně jde?

Celý problém je zase a jen v dědovi.

Dědovi, který přestavuje starý mlýn a my mu tam jezdíme pomáhat. Dědovi, který v sobě nejspíš nemá ani špetku empatie...nebo je slepý... Nevím. Zkuste posoudit samy.

Celých čtrnáct dní (což měla být mimochodem naše rodinná dovolená) dřel tatínek jako mezek na tom baráku. Obkládal koupelnu, zateploval střechu, dělal cosi na vykýřích...plus dalších asi milion jiných prací. Když na něčem dělal, dělal to celý den a dlouho do večera (pokud nemusel skončit, protože šel Honzíček spát).

Jde o to že se snažil, hodně se snažil, aby ho jeho otec pochválil za to všechno co pro něj udělal. On to ovšem bere jen jako samozřejmost a tak se žádné chválení nekonalo. Byť jen sebemenší. To když přijede mladší syn (jakože tam taky byl asi pět dní) tak se pytel s chválou otevře a on ho chválí od rána do večera. Sice ne před ním, ale chválí...A neřeknu...kdyby to byla zasloužená chvála. Dobře...on tam sice taky něco udělá, ale naprostou většinu práce udělá můj táta... Takže co?! Proč to sakra dělá? Hm?

S mámou si myslíme, že to je nejspíš tím, že ho ještě vidí jako malého kluka... Jeho jméno používá pouze ve zdrobnělině (stejně tak jako jméno jeho snoubenky) a kdyby mohl nejspíš by mu ještě dával kapesné...

Dokonce i když jedeme na kole, mladší syn to má vždycky těžší. A to za sebou tatínek táhne asi třiceti kilový vozík s mým malým bráškou. Mladší syn pomáhá "svému" šestiletému synovi, který už do kopce šlape...Takže co myslíte? Kdo to má těžší?

No nic...končím. Zase jsem se jednou vybila...Potřebovala jsem to "někomu", nějak zdělit a teď mám alespoň pocit, že už nejsem sama kdo to vidí.

Vaše B.

P.S.:Omlouvám se, že je článek "tak trochu" zmatený, ale ono je to celé zmatené...