Malá ochutnávka

Tady máta malou ochutnávku aby jste věděli na čem zrovna pracuju. Zatím to má něco přes 5000 slov...a zdaleka to ještě není konec. Ovšem momentálně řeším problém s přehřátím mozku následkem toho úmoprnýho sluníčka a vedra... takže mi nějak psaní nejde od ruky. Ráda bych slyšela (přečetla si) nějaký názor, alespoň na ten kousíček co vám tu zveřejním... Má cenu pokračovat? Co myslíte?

Neříkám...mě to v celku baví :), ale...ale zasekla jsem se s tím krásným počasím venku.

Pracovní název: " NADANÁ"

Už to dál nemohla snášet. Pomalu se loučila se světem. Bylo kruté, že z něj měla odejít, zoufalá, nahá... zbičovaná a zvlášť tak mladá. Ale život není fér a smrt nejspíš taky ne. Smrt si nevybírá a ona cítila, že už je neřadě. Svým způsobem za to byla vděčná. Pořád dokola si v duchu opakovala: Ať už to skončí. Prosím bože, udělej tomu konec. Tohle už dál nemůžu snášet. Ovšem svůj konec si představovala jinak. Všechno jí bolelo. Ruce, které měla přivázané nad hlavou už skoro necítila a otevřené rány na těle a podlitiny na obličeji se ozývali dost hlasitě. Stála tam uprostřed prázdné místnosti, dívka se svěšenou hlavou a plavými vlasy nalepenými k hlavě. Zavřela oči a tím vytlačila další slzu, která jí udělala bílou čárku na špinavé tváři. Modlila se k bohu, na kterého nevěřila, aby jí už konečně vysvobodil z toho pekla. Aby jí dostal z kolotoče věcí, do kterých ani nepatřila, kde nechtěla být.

Poté zvedla hlavu a pohlédla do tváře svého věznitele. Stál asi metr od ní a výraz v jeho obličeji nevěštil nic dobrého. Znala ten výraz velice dobře. Měla spoustu času na to aby zjistila co znamená. Muž začínal v obličeji rudnout a jeho prasečí očka žhnula nenávistí. Schylovalo se ke konci jeho trpělivosti. Do teď byl mírný a snažil se mluvit příjemně (ne že by to pomohlo) teď ovšem mělo přijít to pravé peklo... řev a pak jeho naštvaný odchod dveřmi v podlaze.

                "Budeš konečně mluvit?!" Zavrčel na ní snad už posté s vražedným pohledem v jeho směšně hubeném a malém obličeji.

                "Já...nevím co po mě chcete.

" Tahle věta se jí v uplynulých několika dnech -sama nevěděla kolik jich bylo. Byly to dny nebo hodiny? Netušila...-  stala jakousi motlitbou. Stále si jí opakovala a doufala, že by snad mohl pochopit, že nemá tu pravou. I když tento muž byl ve svém přesvědčení dost nekompromisní. Když se rozhodl, že je to ona pro skutečněji svého plánu, byla to ona a nikdo jiný. Nechtěl si přiznávat porážku a navíc jeho alchymista přísahal, že jí opravdu viděl. Kdyby to byl někdo jiný asi už by přestal věřit a "tu malou mrchu" (jak jí sám pro sebe přezdíval) by už dávno zabil. Ale jeho alchymista mu nemohl lhát. Ne...Darell mu nemohl lhát. Znal přeci jeho jméno. A když znáte něčí jméno máte nad ním naprostou kontrolu.

                Nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Tohle už jsem slyšel mockrát a ty víš, že to není ta správná odpověď." Jeho studené šedé oči se vpíjely do jejích jako by se jí snažil zhypnotizovat a přimět jí aby se konečně předvedla svoje umění. Chtěl věřit tomu, že ví o čem mluví a jen dělá hloupou, protože nechce pomáhat.

                "Já ale opravdu nevím. Já..." Zbytek její věty zanikl v ráně bičem, která tentokrát zasáhla dívčino pravé stehno. Pohár jeho trpělivosti přetekl a tak jí to chtěl dát pořádně najevo.

Dívka zaúpěla bolestí. Už bylo dlouho co začala ignorovat poučky typu: "Nenech na sobě znát, že tě to bolí."  nebo "Nesmíš nikomu ukázat, že se bojíš. Mohlo by to pak být ještě horší." Tyto nejspíše dobré rady do života se rozplynuly v beznaději studené kobky bez jediného okna.

                "Ty malá mrcho!" Zaklel a pro doplnění atmosféry jí ještě vrazil facku. "Uvidíš. Ty budeš mluvit. Moc dlouho už to nevydržíš. Řekneš mi svoje tajemství a ze mě bude pán světa." Krákavě se zasmál.  "Pomůžeš mi ať už chceš nebo ne. Nejspíš si silná, ale já tě zlomím. A nedoufej snad, že bych tě mohl zabít. Ne...posloužíš svým účelům a až potom tě zabiju." Jeho krysí oči se vpíjeli do jejích. Ledově šedé a bez života, s jediným zábleskem zkázy. Celou si jí prohlídnul a kývnul. "Já jsem ten co má vždy navrch, co vždy vyhraje. Nikdy neodejdu z boje se svěšenou hlavou. Ty mi pomůžeš ať chceš nebo ne." Během svého monologu se trochu uklidnil a tak rána dveřmi v podlaze nebyla tak ohlušující jako obyčejně.

Znovu jí opustil, tentokrát se ani neobtěžoval s tím, že by jí snad mohl odvázat. Nechal jí tam stá s rukama přivázanýma nad hlavou a dokonce si s sebou odnesl i tu jedinou pochodeň co zajišťovala světlo v místnosti. Byla tma a vlhko. Z rohu se ozývalo ťapání myší. To tvořilo, společně s pravidelným kapáním vody, jediné dva zvuky, které byly v té malé zatuchlé místnosti slyšet.

Sklopila hlavu v beznaději na vysvobození. Kdybych alespoň věděla co a jak mám udělat. Pomyslela si zoufale. Hned bych to bez přemýšlení udělala. Už jen proto abych se dostala z tohohle pekla..

Byla jí zima, hlad a žízeň už dávno přestala vnímat, ale když si na tyto dva problémy vzpomněla zaplavil jí celou a neodbytně se držely dokud se jí znovu nepovedlo nějakým způsobem zapomenout. Když byla minule ještě odvázaná a přepadl jí náhlý hlad málem snědla jednu z všudypřítomných krys. Naštěstí (?) se kryse povedlo utéct, ale bylo to jen taktak.

Další dvě věci, které jí trápily a otravovali její rozumné myšlení byly panika a strach. Možná panický strach. Strachu z pavouků a ze tmy se již skoro zbavila, ale bála se smrti...bála se, že už by se nikdy nemusela vrátit domů ke své rodině. Nebyla to sice ta nejlepší rodina na světě a ani její práce nebyla zrovna výnosná, ale jak tam tak stála, s hlavou sklopenou a rukama v okovech hned by se vrátila. Dokonce znovu toužila slyšet ten dotěrný hlas její matky jak se dožaduje toho, aby si konečně našla manžela a měla děti. Oplzlé řeči štamgastů v hostinci kde pracovala dlouho do noci jí najednou scházeli. Vrátila by se ve vteřině, kdyby měla takovou možnost. Vůbec by nepřemýšlela nad tím, že by tam snad chtěla zůstat. Nebyla zrovna z nejchytřejších –jak ráda zdůrazňovala její matka. Ve skutečnosti jí říkala: "Ty huso hloupá ani manžela si najít nedokážeš!"- ale nebyla ani tak hloupá aby zůstávala na takovém místě jako bylo toto.

                S myšlenkami na domov a její rodinu jí klesly víčka a usnula. Nebo snad omdlela. To nevěděla, ale bylo to svým způsobem vysvobození. Vysvobození od bolesti, pocitů, myšlenek...

...

Když se  znovu probrala byla zmatené a dezorientovaná. Bylo to nejspíš kvůli tomu, že její tělo během spánku/mdloby změnilo polohu. Teď ležela na studené a špinavé podlaze její kobky. Pouta kolem jejích zápěstí zmizela a ruce měla úhledně srovnané vedle těla. Zamyslela se nad tím, jestli je něco takového vůbec možné.  Nebo jestli se jí snad jen něco nezdá, ale rychle tu úvahu zahnala. Nikdy nebyla dobrý filozof a jestli je někdy vhodný čas na to aby člověk začal s filozofováním tak v tu chvíli to rozhodně nebylo.

                Pomalu otevřela oči a oslnilo jí světlo, které zaplavovalo celou místnost. Tak tohle je konec? Proběhlo jí hlavou. Tohle má být to bájné světlo na konci tunelu? Byla v tom úleva, ale i smutek. úleva z toho, že by to světlo mohlo znamenat konec jejího utrpení a smutek... No nikdo z nás snad nechce umřít...

Naštěstí (?) její iluze smrti pominula hned jak si oči přivykly na světlo. Byla v té samé cele a byla stále nahá a ponížená. Změnilo se pouze osvětlení a její poloha. Když se rozhlédla víc uvědomila si, že není sama. nebyla sama. Nejdřív si myslela, že osoba sedící asi metr od ní jej "hostitel na tomto úchvatném místě" (přidejte si k tomu trpkost, sarkasmus a rozhořčení a hned pochopíte jak to myslela), ale vrtalo jí hlavou proč by si sedal. A tak se podívala pořádně. Byl to někdo jiný. Muž, mohlo mu být tak 22...seděl naproti ní v tureckém sedu a zaujatě jí pozoroval. Vězniteli nebyl vůbec podobný. Věznitelův obličej byl téměř krysí s mnoha vráskami. Šedé oči měl hluboko zapadlé v lebce a usazené pod hustým černým obočím,  jasně vypovídaly o bezcitnosti svého majitele.

Z přemýšlení jí po chvíli vytrhl velice příjemný hlas. Patřil samozřejmě muži jehož světle modré oči si jí prohlíželi mírně nevěřícným a zároveň pobaveným pohledem.

                "Růženka se nám probrala." Mírně se ušklíbl a pokračoval. "Tak co jak si na tom? Co tvoje ruce? Můžeš jimi  hýbat?" Opatrně to zkusila. Povedlo se, ale pekelně to bolelo. A nepřestalo ani když přestala. V duchu na něj zanadávala a taky na sebe, že to vůbec zkoušela.

"Výborně." Přejel její nahé tělo hodnotícím pohledem. Ale nebyl to ten z pohledů, který říká "Hele kotě když se se mnou vyspíš možná na tebe nebudu ani řvát." Mimochodem tak si jí prohlížela většina mužů. Bylo to spíš jako by hodnotil její rány. Když se dostal k nohám a pak zase nazpět k hlavě vzdychnul.

"Fajn, hele já ti ošetřím ti rány a ty se pak oblečeš. Musí ti být hrozná zima." Dívka jen zmateně přikývla. Neschopná ze sebe dostat slova. Tím spíš otázku co tady dělá a kdo sakra je?! On mezitím odněkud vytáhnul baňku se zeleně svítivým roztokem. Trochu si dal na prsty a začal jí ho roztírat po jedné z ran. Sykla bolestí, hrozně to pálilo. Pobaveně se na ni podíval a pak pokračoval. Kousla se do jazyku, aby jí neunikl další projev bolesti. Tomuto muži nechtěla ukázat žádnou svojí slabost. Pevně zavřela oči. Jestli mi tohle má pomoc, vydrží to. Vydrží...

Mezi tím co jí mazal přemýšlela kdo by to mohl být. Dlouho jí nic nenapadlo, ale pak jí přišel na mysl ten alchymista co jí prý údajně viděl udělat...něco... Ale to jí přišlo divné. Když už by si představovala alchymistu, nikdy by si ho nepředstavovala tak mladého.

                Trvalo snad celou věčnost než přestal mazat, ale když skončil, znovu otevřela oči a uvolnila sevření zubů na jazyce. Pohlédla na něj a on jí pokynul aby se posadila. Pokusila se o to, ale nepovedlo se. Byla  celá rozlámaná  a zesláblá. Pomohl  jí tedy a nakonec jí musel pomoci i do šatů, které přinesl. Věnovala mu vděčný pohled a  konečně se jí povedlo pronést tu zásadní otázku, která jí vrtala hlavou celou dobu co tam byl.

                "Kdo jsi?"

                Zasmál se a zavrtěl hlavou, když ale zjistil, že tu otázku myslí vážně zvážněl. "Alchymista pracuju pro něj." Očima zalétl k padacím dveřím v podlaze, pak znovu pohlédl na ní. "Konečně se mi povedlo přesvědčit ho, že způsob kterým to dělá je nepatřičný a že mu takhle nic neřekneš." Pohrdavě se ušklíbnul a obrátil oči v sloup.

                "Já mu nemám co říct. Nevím co po mně chce." Unaveně opřela hlavu o zeď a vzdychla.  Vůbec se jí nechtělo pouštět do opětovného vysvětlování, že ona neví o čem je řeč. Že vůbec netuší co po ní chtějí a že by jí tedy už konečně mohli pustit. A...nechtěla to vysvětlovat zvlášť jemu, protože...neříkal snad věznitel, že to byl on kdo jí viděl...při...ať to bylo cokoliv.

                "Ale jistěže víš o co jde. Sám jsem tě viděl jak si svojí sílu použila. Tedy...musím říct. Byl to zážitek na celej život." Usmál se a ona si najednou uvědomila, že jestli se mu nepřestane koukat do očí utopí se v nich.

                Zavrtěla jsem hlavou. "Vážně nevím o čem mluvíš."

                "Vážně ne?" Pozvedl nedůvěřivě obočí.

                "Ne! A to se tu snažím celou dobu vysvětlit. Máte tu nepravou." Pohrdavě se usmála. Najednou to byla malá jiskřička naděje, že by to snad mohlo vyjít a ona by znovu byla volná...

                "Tak mi potom vysvětli jak to, že ta holka kterou jsem to viděl udělat vypadala naprosto stejně jako ty." Upíral na ní pohled těma pronikavýma očima až musela sklopit hlavu.

                "Nějaký dvojče o kterým nevím?" Zkusila zoufale. Znáte to, tonoucí se stébla chytá. Nejspíš marný pokus, ale nic lepšího jí v tu chvíli nenapadlo.

                "Spíš si myslím, že si na to nepamatuješ. Omdlela jsi." Zatvářil se jako by se vracel do vzpomínek. Pak přikývnul a nadzvednul dívce bradu. "Teď se mi chvilku koukej do očí...jen chvilku. Ukážu ti pravdu."

Nastala dlouhá chvíle ticha. Seděli naproti sobě a navzájem si hleděli do očí. Ona měla pocit, že už to nevydrží a on byl plný soustředění takže ani nevnímal to napětí v jejím obličeji. Dokonce si ani nevšimla jejího ulekaného výrazu, když jeho zorničky konečně začaly pracovat a pomalým tempem se stahovali a roztahovali. Stahovali...a...roztahovali. Byla to jako ukolébavka beze slov a jí se najednou zmocnila náhlá a silná únava. Snažila se udržet otevřené oči, ale nešlo to. Víčka jí pomalu klesala a klesala.

Začala se propadat do tmy. Tma jí obklopila celou. Uchopila jí do svých pařátů...Poprvé.