Bajulka | mírně Emo

Ahojík to sem zase jsdnou jela k babičce a napadlo mě thle takže přeju hezký počteníčko........

Zima...

Vítr fouká...

Mám krk zachumlaný do šály, na hlavě čepici...

Pes na vodítku štěká, chce domů, ale já ne...já ne...nemůžu...

To místo mě přitahuje je něčím zvláštní až strašidelné...je po prostě moje místo...

Pokračuju v cestě kolem starých šípkových keřů...

Zima...

Vítr fouká...

To místo je kouzelné zvlášť teď na sklonku podzimu před zimou...

Zima...

Vítr fouká...

Zase ten kluk, skoro až na kraji cesty, usmívá se (tedy alespoň to tak vypadá)

Strach...

Běh z kopce dolů...

Pes na vodítku to uvítal a běží předemnou...

Zastavím se na úpatí kopce...otočím se, zase tam nestojí, dokonce za mnou neběží...prostě se jako vždy vypařil...

Takhle to šlo celý podzim...vždy když jsem ho uviděla, ovanul mě ten nenadálí pocit strachu, a přesto tam chodím každý den...pod záminkou venčení psa...

Je to už dost dlouho a každý den jsme si o něco blíž...

My se vlastně známe, i když se na sebe koukáme z dvacetimetrové vzdálenosti...

Já o něm vím všecko, on o mě taky...

Jeden den se, ale vše změnilo, zase jsem vyšla na kopec...

Čekám...

Fouká vítr...

Zima...

Nikdo nejde...

Neovanul mě ten zvláštní pocit strachu a zároveň štěstí, že ho zase vidím, poněvadž já ho nevidím...není tu. Proč vždyť na mě čekal vždycky, proč tu najednou není? Pokračuju v cestě sníh mi křoupe pod nohama, dojdu až na konec cesty, tam kde vždycky stál, rozhlížím se...

Nalevo v houští zahlédnu kříž, jdu k němu, pes na vodítku se utrhne a běží s hlasitým štěkáním dolů s kopce...Dojdu, až k tomu kříži dole pod ním zatížený kamenem leží dopis, na kterém je napsáno moje jméno...S váháním ho otvírám a čtu tyto slova:

Milá...

Musel jsem odejít a tímto dopisem bych ti chtěl poděkovat, že jsi mi ten odchod umožnila. A teď si prosím vyslechni můj příběh... Tento kopec oplíval vždy velkým tajemstvím, chodil jsem sem každý den. Sedl jsem si na kámen a přemýšlel o životě...Na internátní škole jsem miloval jednu dívku, ona mě však ne a tak jsem sem chodil každý den, abych tu zanechal bolest a vyplnil díru, kterou udělala v mém srdci...

Jednoho dne jsem, ale udělal velkou chybu, ta chyba nebyla to, že jsem se konečně odhodlal říci Marii o mojí lásce k ní. Ta chyba nebyla to, že jsem utekl hned, jak se mi vysmála do očí. Ta chyba byla to, že jsem hned běžel do kuchyně, vzal si nejostřejší nůž. Vyběhl jsem na kopec a podřezal si žíly, následně na to umřel na vykrvácení. To byla moje chyba, a proto tě prosím neudělej tu samou chybu...

Přichází konec mého dopisu a tak ti chci znovu poděkovat, že jsi mi umožnil odejít na druhý břeh. Abys to pochopila, čekal jsem tu dlouhých sto let (možná i víc), čekal jsem na záchranu, která spočívala v tom, že se do mě musí nějaká dívka zamilovat. Čekal jsem tak dlouho už jsem ani nedoufal že by se to mohlo povést. Ale pak jsi přišla ty moje šlechetná zachránkyně a za to ti děkuji...

Tvůj...

Když jsem dočetla ten dopis slzy my tekly po tváři. Zvedla jsem hlavu a zahleděla jsem se na ten kříž na kterém vyryto:Zde leží...

Který zemřel pro neskonalou lásku...

1850-1865