Ahojky tak sem zase tady a omlouvám se že mi to trvalo tak dlouho....tady máte tu slíbenou druhou kapitolu.
2. Temný les
S údivem jsem pozorovala, že skřítek přešel k oknu a skočil. Tak jsem pomalu šla za ním a nevěděla jsem jestli mám taky skočit, ale jelikož moje důvěra k němu byla tak velká, skočila jsem.
S velkým překvapením jsem zjistila, že jsem dopadla lehce na zem jako pírko a celkem do měkkého mechu. To už byl skřítek v půlce cesty k lesu, tak jsem ho dohnala a pak následovala cesta tichým lesem.
Asi po pěti minutách jsem uviděla v dálce světla a po dalších deseti minutách jsme dorazili na místo, ze kterého záře vycházela.
Byl to prostorný palouk, kolem kterého seděla podle mě pohádková stvoření jako Nymfy, Dryády, Najády, elfové a jiní. Když jsem tam přišla, všechny tváře se na mě otočily. Byla jsem celkem nervózní a trošku jsem se bála, ale neutekla jsem. Pak povstala asi nejstarší najáda a řekla: " Vítej Theano z Nifi, jak sis jistě všimla k dnešní noci se zde na palouku tří potoků sešel sněm našeho lesa, aby tě seznámil s tvým úkolem pro dalších pár let, ale nejdřív se tě zeptám. Jsi nejmladší žena vašeho domu? Jestli ano přikývni a poslouchej co ti řeknu dál. Pokud ne budeme ti muset vymazat paměť a vrátit tě do tvého normálního života." Sice jsem nevěděla kolik je Magie, ale mám takový pocit, že je o pár měsíců starší a tak sem váhavě přikývla. "Výborně, tak tedy byla jsi vybrána, lépe řečeno předurčena osudem...protože ty nejsi člověk ty si elf...lépe řečeno podvržené elfí dítě. Tak a teď přejděme k tomu úkolu. Ve vašem domě je podle pověsti skrývá nějaká věc nevídané síly a energie, která má údajně pomoci našemu...."kouzelnému" světu s nějakou bitvou. Tato věse má objevit nejmladší ženě tohoto domu vždy jednou za sto let. Poslední zmínka o té věci se uvádí právě před sto lety. Takže se od tebe očekává že by jsi nám mohla pomoci...jestli se ptáš proč potřebujeme tu věc? Ptáš se správně, ale prozatím neoprávněně. Máš nějaké otázky? Pokud ano ptej se. Pokud ne nějaké nynfy tě doprovodí po našem lese, abys tady nezabloudila...bude to tak na hodinu." Měla jsem sice hodně otázek, ale abych pravdu řekla ještě jsem se celkem bála a tak jsem radši šla na tu "procházku" po lese.
Když jsme vyšly, tak jsme nejdřív procházeli kolem malé říčky, která se jmenovala Lailajlah (starým jazykem, který jsem se měla taky naučit), naší řečí to bylo modrý diamant. Pokračovaly jsme v cestě, tmavím lesem, ale najednou mi nepřipadal tak tmavý, zprvu mi to připadalo, že svítá, pak jsem přišla na to, že to není svítání, ale že to se jenom mé oči přizpůsobily té tmě všude kolem mě. Asi po půl hodině cesty mě upoutali zvláštní domy zavěšené na stromech, byly celé ze dřeva a velkých listů. Nynfy mi prozradily, že kdybych nebyla "podvržené dítě" vyrůstala bych a snad i nyní bydlela zde. Byla jsem tím zcela okouzlená, ale pořád jsem nemohla přivyknout tomu pocitu. Že některý s těchto domů by byl i můj dům, některý s těch lidí co v některém z těch domů bydlí, jsou moji praví rodiče, že bych nikdy nepoznala svojí věčně naivní mámu a svého věčně opilého otce (který se od nás odstěhoval, když mi byly čtyři roky). Že bych nikdy nežila v New Yorku ba ani bych možná nevěděla co to je.
Během mého uvažování jsme došli k jezeru, s kterého vytékala říčka Lailajlah, jmenovalo se jezero zapomnění (jale Mania), ale v té chvíli jsem nevěděla proč. To jezero bylo krásné a jako by z něj vyzařovala energie v podání neuvěřitelné modré záře. Jakoby na jeho dně byly umístěny nějaké modré žárovičky. Světlo, které z něho vycházelo, bylo tak krásné a já měla pocit jako by mi dodávalo nějakou sílu. Najednou jsem měla pocit, že můžu létat, spadlo ze mě břemeno všedních i nevšedních dnů. Zavřela sem oči byla jsem tak lehká, tak dokonalá, cítila jsem celé svoje tělo, ale nebylo to, jako když právě doběhnete maratón. Byl to nepopsatelně nádherný pocit...Bylo tak krásné až mi to přišlo divné, ale nechtěla jsem myslet na cokoli jiného. Chtěla jsem tu zůstat navždy, chtěla jsem splynout s tím jezerem, chtěla jsem být jeho součástí...byl to prostě nepřekonatelný pocit, na který nikdy nezapomenu... Najednou na mě promluvila jedna z nymf. "Theano prober se..." a já si uvědomila, že ležím na zemi a si metr od jezera...nechápala jsem, co se stalo, ale nynfa pokračovala... " je čas jít... aby ses nestala součástí jezera...abys neupadla v zapomnění. Vypadá to, že má na tebe jale Mania velké účinky a to ani nepiješ jeho vodu, je to velice, velice zvláštní. Měla by ses vrátit domů, tvoje matka by určitě nebyla ráda, kdyby byla ráno tvoje postel prázdná. Tady máš, vypij to, ráno se probudíš ve své posteli a radím ti hned, jak se probudíš, začni s hledáním, čím dřív začneš tím líp." Při těchto slovech mi podávala, jakousi baňku, s tyrkysově modrou tekutinou. Když jsem se jí vypila, tedy já si nepamatuju jestli jsem jí vypila, ale rozhodně vím že jsem se probudila při klepání na dveře, ve svém tričku na spaní. "Kdo to je takhle brzo ráno?" zeptala jsem se mírně rozespale. "To jsem já Týno." Ozvalo se zpoza dveří. Kdo já? Chtěla jsem se zeptat, ale pak jsem si řekla, že je to vlastně jedno. "A co se děje?" zeptala jsem se. " No máma říká, že tě mám vzbudit, že už spíš dost dlouho a že máš jít okamžitě na snídani." " Dobře řekni jí, že se oblíknu a že jsem hned dole." Tak jo, ale dělej." To už jsem poznala, kdo to na mě mluvil, byl to Carl. Pau by pro mě po včerejšku nejspíš nepřišel a Mark ani jeho syn by neříkal "máma". Tak jsem se pomalu oblíkla.
Když jsem sešla do jídelny, bylo tam stejně plno jako předchozí večer. K snídani bylo všechno, co jsem si jen mohla přát. Po snídani jsem se odebrala do knihovny, abych začala pátrat. Procházela jsem bludištěm regálů plných knih, až jsem došla k velkému oknu skoro jako je to moje v mém pokoji. Tak jsem si na něj sedla a přemýšlela jsem o událostech předešlého večera... Najednou mi někdo ťuká na rameno a já se tak hrozně leknu, že div nevysklím okno. "No tak nelekej se klid..." Uslyšela jsem hlas, který jsem moc neznala, ale nejspíš jsem ho už někdy slyšela. Pak jsem se otočila. "Jé ahoj, ty jsi mě, ale vylekal" řekla jsem synu Marka. "No...jenom jsem ti chtěl dát tohle...."podává mi jakýsi složený papír. Když jsem ho rozložila, byla tam nějaká mapa. Ale čeho? Po delším zkoumání jsem přišla na to, že to je slepá mapa našeho domu a blízkého okolí. Zvedla jsem hlavu od plánku, že se zeptám Markova syna, proč mi ho dal, ale ten záhadně zmizel. Já jenom pokrčila rameny, znovu si sedla a zkoumala tu mapu. Zkoumala jsem jí asi deset minut a pak jsem si všimla nějakého bludiště v přízemí vedle jídelny. Po chvilce dalšího zkoumání jsem si uvědomila, že to není bludiště nýbrž knihovna. Taky sem si všimla, že u jedné stěny toho bludiště je nakreslená malá šipička s čtyřkou tak se rozhodnu, že se vydám k tomu místu. Když tam dorazím, nevidím nic zvláštního, chvíli tam stojím, a když už chci odejít dojde mi, že ta čtyřka asi bude čtvrtá police. Ale, byl tu problém, čtvrtá police byla hrozně vysoko a tak sem to vzdala. Když jsem odcházela, narazila jsem, ale na takový ty pojízdný schůdky (kdo se dívá na starý a Anglický filmy pochopí). Tak jsem ty schůdky dovezla k tomu regálu, ale byl tu další problém, jak jsem pochopila, mělo mi to ukázat nějakou knížku, jenže jakou? Tak jsem tedy vylezla na ty schůdky a hledala. Mé hledání netrvalo dlouho, kniha, na kterou mě chtěl Markův syn upozornit byla dost tlustá, ale nemyslete si že mám nějaké zázračné kombinační schopnosti třeba jako /šerlok/ Holme, to vůbec pot tou knihou byl totiž vložený papír a na něm bylo na psáno "Pro Týnu". A tak jsem ji sebrala, ovšem když jsem si přečetla co je napsáno na hřbetu té knihy, málem sem sletěla ze schůdků. Bylo tam "Runy a jejich překlad plus starý elfský jazyk snadno a rychle" Jak mohl syn Marka vědět, co se mám učit...a vlastně co je zač? Za účelem zjištěním odpovědí na tyto otázky a mnohé jiné vycházím z knihovny. Vybíhám po schodech nahoru a vlítnu jako střela do prvních dvéří co mám po ruce. Naštěstí mi přeje paní štěstěna a tak zaskočím Markova syna zřejmě u domácích úkolů. Hned na něj vyhrknu: "Takže jak se jmenuješ... kde si sebral tu mapu a co si vlastně zač?" "Klid...uklidni se. Ty sis mě včera na tom sněmu asi nevšimla co? No takže ti budu muset odpovědět na tvoje otázky. Ta první mám takoví pocit, byla, jak se jmenuju...a na tu ti budu muset odpovědět taky otázkou. Chceš moje lidské nebo elfský jméno?. Ta druhá byla...pokud vím: Kde jsem vzal tu mapu? Na tu ti mohu opovědět hned. Dala mi ji Leiym'man, to je ta najáda co s tebou hovořila na sněmu." Dodal ještě pro vysvětlení, když viděl můj nechápavý pohled. Stála jsem tam, ani nevím jak dlouho než jsem se zmohla odpovědět mu na jeho otázku, protože jsem nemohla pochopit, jak může znát tu najádu, jak může vědět o tom sněmu.... Takže jsem mu po dlouhé skoro až nekonečné chvíli řekla: "No můžeš i říct obě dvě." Usmál se na mě a řekl: "Takže moje elfský je Aluin z Nifi a "normální" je Jakub." "Tak jo...díky" snažila jsem se mluvit sebevědomě, ale abych pravdu řekla, moc mi to nešlo. "Tak jo můžu mít ještě jednu otázku?" "Ptej se." Řekl, a čím víc sem se na něj koukala, tím víc se mi začínal líbit. " No a ta...ta knížka mi má pomoc s elfštinou a s runama?" Zeptala jsem se dost hloupě, protože Kuba se to mu pobaveně uchechtl. "Garod." "Co prosím?" " To znamená ano...a já ti s tím taky můžu pomoct, jestli budeš chtít." A usmál se na mě podobně, jako se vždycky směje Miky. "Tak jo to bys byl moc hodnej." "Dobře. Takže bychom se měli dohodnout na hodinách. Co by si řekla pondělí, středě a pátku?" "Bezva. Tak zatím." Řekla jsem a odešla do pokoje "studovat" tu knížku.
Od téhle doby do večeře se nedělo nic podstatnýho, ale po večeři nám Mark ukázal nový koně( pro každého jednoho) a tak jsem se ihned jela projet.