Dopis

Tak jsem zase dlouho nenapsala žádný článek a nejspíš se to v blízké době ani nijak nezmění. Jen vám sem chci hodit "dopis" co jsme měli psát jako slohovku na češtinu. Budu moc ráda za vaše případné hodnocení :)

So here we go:

naše cesty se před několika týdny rozešli a tak jsem se chtěla zeptat jak jste na tom. Jak se máte? Co pořád děláte? Nestýská se Vám po mně? Kdo ve vás teď chodí? Proč jste ještě nenapsala? Musím se přiznat, že mě tato skutečnost mírně znepokojuje. Vím o tom, že jsme si hned od samého začátku zrovna nepadly do oka, ale to Vám snad nebrání v tom aby jste napsala! Poslední dobou si připadám zvláštně opuštěná a Vaše obvyklé poznámky, ze kterých mě bolela hlava, mi začínají chybět. Je to asi absurdní...ale mám nějak moc času na přemýšlení. A jsem sama se svými myšlenkami, což se mi dřív nikdy nestalo, takže teď nevím co mám dělat. Musím pořád vzpomínat na to jak jste byla nesnesitelně užvaněná -divím se, že Vám z toho nevypadl jazyk!- a jak jste si o sobě myslela, že jste ta lepší, protože jste "pravá". Přiznávám, že jsem kvůli tomu na Vás žárlila, ale to už je pryč. Teď mi chybíte a připadám si nepoužitelná.

Ale teď už konec stýskání si po Vás. To totiž není ten důvod proč Vám píšu. Jde o to, že jsem se s Vámi chtěla podělit o to jak se mám úžasně. Sice je pravda, že se nudím (jak už jsem jednou napsala), ale to je to jediné co je na mém současném životě špatně. Bydlím totiž v naprosto úžasném domě, který se nachází na Smetišti. Smetiště je nová bytová lokalita v centru Paříže. Našeho rodného města. Naší alma mater. Pokud si nevzpomínáte pokusím se Vám to přiblížit. Eifelova věž, chrám Notre Dam, Louvre. Myslím, že dobře víte o čem mluvím.

Můj dům je celý růžový a na střeše mám sochu mrtvé holubice! Sice jí již chybí hlava, ale stejně. Máte vy nějakou sochu na střeše? Myslím, že nemáte. Je to totiž rarita, která se jen tak nevidí. Potom je tu moje sousedka. Je to levá bota stejně jako já a tak není tak nehorázně namyšlená jako jste vždy byla Vy. Moc dobře si s ní rozumím a jsme blízké přítelkyně. Vyprávíme si příhody z našich životů. Já jí říkám o tom jak jste byla nesnesitelná a ona to samé tvrdí o své kolegyni. Nedávno jsem jí vyprávěla, jak jsme šly jednou parkem a dáma co nás zrovna nosila šlápla pravou nohou do psího výkalu. Velice jsme se u toho obě nasmály a ona mi na oplátku vyprávěla o slunných plážích na Floridě. Možná se teď ptáte co dělala na Floridě. Takže bych Vám to měla osvětlit. Prosím...posaďte se, protože teď nebudete věřit vlastním očím. Mojí dobrou přítelkyni, sousedku a kolegyni totiž nosil...počkejte si na to...George Clooney! To koukáte co?! Ano.

..vidím Vás jak sedíte nad tímto dopisem, máte vyplazený ten Váš neposedný jazyk a kulíte oči div vám nevypadnou z důlků. Žárlíte drahá kolegyně? Tak žárlete! Vždy jsem byla ta lepší a tím kde jsem se teď ocitla se jedině ukazuje, že naše hádky o tom kdo je potřebnější byly naprosto zbytečné. Protože jsem to já! Ano, přestaňte vzdychat a čtěte dál. To totiž není vše co jsem Vám chtěla napsat.

Chtěla jsem Vám ještě blíže popsat svůj nový domov. O soše na střeše jsem se už zmínila, o růžové barvě taky. Nejspíš si teď říkáte: "Co by mohlo být ještě lepší než tyto dvě věci?" Hned Vám to povím. Je to...jste zvědavá? Vím, že jste. Jen se tomu pocitu nebraňte. Nechte ho, ať Vás prostoupí celou. Od špičky až po patu, od tkaniček po podrážku. Nechte se tou zvědavostí sžírat, pohltit a naplnit až po okraj. Už to je? Výborně... Dobře tak já tedy přestanu a konečně Vám odhalím další úžasnou věc ohledně mého pobytu tady na Smetišti. Z terasy mého úžasného, růžového domu mám výhled na vodopád! Ano čtete dobře... na vodopád! Na vodopád -ach jak si užívám Vám to sem psát- z kterého každou denní i noční dobu prýští voda v různých barvách duhy. Například dnes ráno byla sytě fialová a zatímco píši tento dopis o mém úžasném životě, teče z vodopádu krásně kanárkově žlutá. Skoro bych až řekla, že se místy zlatě třpytí. Ale to mi nejspíš přijde jen proto, že zrovna zapadá slunce. Slunce zapadá za obzor za Eifelovou věží. Je to krásný pohled.

Teď si drahá kolegyně uvědomuji, že Vás vlastně hrozně lituji. Vy totiž pořád bydlíte v Praze, sedíte v tom starém zatuchlém botníku a jak Vás znám, děláte ostatním botám díru do hlavy svými nekonečnými řečmi. Řečmi o tom jak jste výjimečná a teď když tam nejsem já je to svým způsobem pravda. Jste jedinečná, výjimečná... co jen chcete. Ale to platí jen v tom botníku v Praze. Tady ve Francii jsem já ta jediná, originální a krásná. Ano krásná! Zlomený podpatek, kvůli kterému mě sem naše majitelka poslala se již úplně zahojil. Děkuji za optání. Je přirostlý na svém místě tak pevně, že se již nikdy nezlomí.

Teď už jen doufám, že se nějakou "náhodou" nedostane tento dopis do rukou naší majitelky. Doufám, že ho spálíte, případně ho dáte sníst tomu žraloku co máte na špičce. Kdyby ho totiž naše majitelka našla, znamenalo by to, že bych se musela vrátit do Prahy a to já v žádném případě nechci. Nechci se vrátit do zatuchlého botníku k Vám a těm ostatním nulám. Nechci znovu prožívat ten zaběhlý stereotyp nudných dnů v Čechách. Tady je mi mnohem lépe. A aby jste věděla...vůbec mi nechybíte, ale vážně vůbec! Kdo Vás pořád měl poslouchat?

Závěrem mého dopisu bych Vám snad už jen chtěla popřát pevné zradí. A taky ať se Vám neodlomí podpatek, protože to by znamenalo, že by jste jela za mnou. Opovažte se sem jen strčit nos!

Vaše drahá "přítelkyně" a kolegyně Levá Bota

P.S.: Po přečtení spalte! A to myslím naprosto vážně. Vím, že jste mi vždy dělala naschvály a snažila jste se mě zesměšnit a znemožnit. Dělala jste mi z života peklo. Teď Vás opravdu snažně prosím, aby tohle nebyl jeden z těch případů, kdy uděláte nějaký Váš nevypočitatelný vtip! Nechci se vracet!

Vaše d.p. a k. Levá Bota