1. kapitola

Tak už je to tady konečně zveřejňuju první kapitolu mojí knížky tak doufám že se vám to bude líbit...........

Pište konmentáře please...............

1.nový začátek

Ahoj jmenuji se Týna. Je mi 14 a právě pokračuji v cestě domů po 137. za pár minut odbočím na 140. a pak už jenom pár kroků + 100 pater a jsem doma.

Se svojí mámoubydlím ve stém patře jednoho z New Yorských mrakodrapů. Spolu se mnou a jí tu bydlí i můj malý a velký bratr, malý se jmenuje Carl a je mu 7 a ten starší se jmenuje Paul.Paula ale smím oslovovat pouze "můj pane"...zjednodušeně je to prostěosmnácti-letej kluk, kterej si vylévá vztek na svojí mladší setře. Bohužel já jsem taky taková a tak mi Carl nejspíš právě teď uklízí pokoj. Fuj já sem, ale velká zlá sestra je k by řekla moje milovaná matička. No a to už by bylo a si zhruba všechno o naší "šťastný" velký rodince.

"Haló už sem doma" "No konečně," ozvalo se z kuchyně "kde tak dlouho vězíš, už jsme po obědě a ten tvůj je studenej na stole." "Tak si ho ohřeju, ne?" "nebuď drzá mladá dámo a ji si umýt ruce, pak si sedni ke stolu o tvém pozdním příchodu si promluvíme po obědě!" "No jo už běžím." Řekla jsem s mírně ironickým podtónem a odebrala sem se do koupeny a umyla si ruce. Pak jsem se podívala do zrcadla a jako vždy sem se zhrozila jak to zase vypadám.

Když sem dorazila do kuchyně máma seděla u stolu smím studeným obědem a rukama založenýma v klíně. "No tak se posaďte milost paní." Řekla a já si uvědomila, že je dost naštvaná. "Mami já se..." "Jez a nemluv!" přerušila mě mamka. Tak sem do sebe začala cpát porci studenech nudlí od Číňanů a po tom cheesburgru a velkejm hranolkám to ve mněznačně pěnilo.

Když jsem spořádala tak půlku zkusila sem to znovu, ale matka mě okřikla ať jím a nekecám. A tak sem se s pocitem že budu zvracet znovu pustila do jídla. Když jsem dojedla konečně jsem se dostala ke slovu. "Mami já se moc omlouvám, ale kámoši šli do Meca a já sem nemohla odmítnout." Když sem viděla její přísný pohled honem sem dodala. "Samozřejmě že jsem neobědvala dala sem si jenom Colu a běžela sem domů." "Dobře pro tentokrát ti to odpouštím...víšjakej o tebe mám vždycky strach." A objala mě, při tom stačila zvrhnout skleničku s vodou, kterou sem chtěla vypít. V té době sem se cejtila trocho trapně, ale na druhou stranu sem byla ráda e to takhle skončilo, ostatně takhle to končí vždycky.

Když se oděně konečně odtrhla řekla: "No a teď si popovídáme o tom co sem chtěla probrat už o víkendu a taky včera a samozřejmě i dneska ráno. Jenže milostpaní se to nehodilo. Tak je to tu znovu a tentokrát se s toho už nevykroutíš. Jak jistě víš budeme se stěhovat...." "...Mami já nechci to mi...." "Neskákej mi laskavě do řeči. Takže kde jsem to....jasně stěhováni....Ty ještě nemáš sbaleno a to se stěhujeme už v sobotu a to je mám takoví pocit užza jeden den. Takže bych ti radila aby sis rychle zabalila, protože co si nezabalíš to nemáš. Jo a mám pro tebe ještě jednu šťastnou zprávu Marek a já budeme mít děťátko takže nás na ten velkej barák na venkově bude 8. Je tu, ale problém ložnic je tam jenom sedm. Takže ty budeš bydlet s Magie, které je taky 14, takže si budete skvěle rozumět. Howk domluvila sem, nějaké námitky slečno?" " Jo takže za prvé bydlet s Magie nebudu....Za druhé já se nestěhuju." " No na to nemám co říct, než že kdo pozdě chodí sám sobě škodí." A odešla. Aby jste tomu rozuměly, Magie Petersnová je největší šprtka na škole a možná v celym New Yorku. Hrozně páchne a nosí nejspíš oblečení po svojí babičce. No prostě děs a hrůza. Já odsud nechci a navíc odstěhovat se na venkov a do školy muset dojíždět busem, no to tedy ne.

V pokoji sem si sedla na postel a přemýšlela co budu dělat. No měla by sem si balit, ale to jsem neměla v plánu. Teď hlavě musim napsat Mikimu že ten oběd byl super a že ho mocinky miluju, O tom stěhování mu řeknu až veš kole.

Super napsala sem Mikimu, potom sem si napsala domácí úkol a teď už si fakt musim balit, nesmírná škoda.

No sbalila sem pár věcí a teď sedim na compu a hraju hry a kecám po icq a anisi nevšimnu že už je sedm hodin.

Crrr...Tentokrát to nezvoní můj budík, ale školní zvonek. "Tak pá." Polibek na rozloučenou a už letim do třídy, protože máme "Bižužologii". Na kterou máme paní profesorku Cupovoua ta nemá ráda když někdo chodí pozdě a navíc chodí přesně se zvoněním. Naštěstí přijdu právě včas, zasedám do lavice a už přichází do třídy se slovy: "Dobrý den žáci, posaďte se. Dnes budeme probírat velmi zajímavou látku. Člověka a jeho kosti, takže pište si..." Poté následuje dlouhý nudný výklad u kterého skoro celá třída spí.

Crrr...Konečně konec hodiny. To není možný jak někdo může mít tak monopolní uspávací hlas. Celá třída se pomalu přesouvá do druhého patra kde na nás čeká se hodina češtiny. "Tak děti napíšeme si diktát..." Prohlásila rádoby sladkým hlasem profesorka Červíčková...S tím že další třičtvrtě hodina spánku mi neuškodí pokládám hlavu na lavici. (Samozřejmě až po diktátu.)

Crrr...Tenhle zvuk už mi pomalu začíná lízt na nervy, i když znamená spásu před slovními druhy nemůžu ho vystát. Takže nastává velká přestávka a Miki na mě už čeká před dveřmi do patnáctky. "Ahoj, co jak to přežíváš?" "Jo de to" Věnuju mu polibek a úsměv. "Hele Miki..." "No?" "Víš já asi nebudu moct na tu večeři..." " Ale já na tom trvám... Hele prostě hned po škole jdi domů a dobal si a já si pro tebe přijdu okolo sedmý večer..." "Tak dobře." Řeknu mírně poklesle a s brekem se mu vrhnu kolem krku. "Já taky nechci abys mi odjela." Pošeptá mi do ucha. No to né už je tady zase ten otravném zvuk starej mi tentokrát vadí mnohem víc než před dvaceti minutami. Takže mírně melancholicky zalejzám do třídy. A hned po mě přichází profesorka, která se všeobecně přezdívá Střelenka a snad ani nikdo neví, jak se opravdu jmenuje, možná bych si vzpomněla křestní...hmm...že by Sára...možná a možná taky ne.

Takže nastává první hodina, při který nikdo nespí, ba naopak, všichni jsou tak čilí že by se nám to hodilo na tělák, ten ovšem není a tak je nám to k ničemu.

Zbytek školy skvěle napodobuje hodinu bižužologie a češtiny a tak se nesnesitelně vleče.

Po škole běžím domů a po obědě dobaluju. V šest hodin někdo zvoní u dveří a já samozřejmě vím kdo to je, ale radši zůstávám v pokoji a z chodby slyším Mikiho.

"Dobrý den...může Týna na tu večeři a do kina? Připravili jsme jí to ještě s pár lidma ze třídy na rozloučenou..."

Máma je nejspíš na vážkách, ale pak už mě volá: "Týno, je tu nějaký chlapec a ptá se jestli chceš na večeři a do kina?" "Jasně, řekni mu že hned jdu."

Za pár minut vybíhám z pokoje v mejch nejlepších džínech a černý mikině.

"Tak ahoj." řeknu a vybíhám ze dveří, aby máma nestihla mít námitky. Seběhnem dolů a tam dám Mikimu pusu.

"Ty jsi úžasném, jak to děláš?". Miki jenom pokrčil rameny a krásně se usmál.

Pak jsme nastoupili na metro a jeli do Pizzy na 158.Tam jsem si objednala Tosscanu a Miky si dal Hawai. Když jsme to snědli, sice né všechno, ale snědli a šli jsme vedle do kina "Place of my heart" a tam jsme šli na "Most do země Terabithia".

No je to moc hezkej filmeček a vůbec tenhle večer byl mocinky fajnovej.

Pak jsme šli pěšky přes 3 bloky ke mně domů a Miki mě naposled políbil. Otevřela jsem dveře, celý byt spal. A já za sebou zavřela a teprve v posteli jsem si uvědomila, že jsem Mikimu ani neřekla sbohem. A zase na mě dopadla melancholie, která mě přepadla už ve škole.

Jelikož jsem se vrátila domů až v jedenáct a pak ještě brečela, usnula jsem asi až ve dvě ráno.

"Hej Týno vstávej!" třese se mnou máma. "Stěhovák už je tady a všechny věci jsou dole, tak se oblíkni, ať ti můžu sbalit postel." Tak jsem se začala pomalu soukat z postele a když jsem byla oblečená, naposledy jsem vešla do svého pokoje. "Tak ahoj..." zašeptala jsem a pomalu vyšla z bytu.

Pak jsem sjela výtahem a venku už čekala máma a její Marek, jelikož my nemáme auto tak nás do našeho novýho domu odveze Marek.

"Ahoj Týno, tak co, jak se těšíš?" "Abych pravdu řekla tak moc ne." řekla jsem celkem drze a k tomu ještě dodala "Opravdu musím mít pokoj s...Magie?" "Ne, kdo to řek a pro příště nebuď drzá." a políbil mámu, no fuj, že se nestydí.

Když jsme dojeli na místo, řekla jsem si, že to nebude tak špatný, ten barák byl obrovskej a vypadal jako malej zámek.

Já jsem tady byla první, tak jsem si mohla vybrat pokoj, super, takže jsem honem vyběhla do patra a tam jsem uviděla krásný, dřevěný, vyřezávaný dveře na konci chodby. Okamžitě jsem do nich vešla, za nima to vypadalo asi takhle: velký okno se sedátkem, postel s nebesy, potom psací stůl, dveře vedoucí na balkón a nějaké další dveře. Když jsem je otevřela, zjistila jsem, že je za nimi koupelna s obr vanou a pak ještě jedny dveře...šatní skříň, vydechla jsem úžasem "To snad není možný!"

V tu chvíli vešel Paul a Carl. "Tak tenhle pokoj je můj." řekl Paul, ale ve dveřích už stál Mark a ten zopakoval přísloví Kdo dřív přijde ten dřív bere a tak pokoj s balkónem, koupelnou a vyhlídkou na nedaleký les byl můj.

Pak jsem si zbytek dne vybalovala a byla jsem hrooozně moc šťastná. Na večeři mě přišel zavolat Paul a pořád se tvářil jako kakabus, mně to ale nevadilo. Když jsem sešla dolů v tu chvíli jsem si uvědomila že mám hroznej hlas, protože jsem od rána nic nejedla, že ani nevim, kde je jídelna a že mi Paul sprostě zdrhnul. Po pár minutovém přemýšlení jsem uslyšela a posléze i uviděla Marka jak na mě volá ze dveří, které stály přímo naproti schodům. "No tak Týno, už se čeká jen na tebe." A tak jsem poprvé vstoupila do té skvostné místnosti s křišťálovým lustrem a dřevěným stolem, kde se později odehrálo spoustu zajímavých událostí, ale o tom až později. Takže všichni už seděli u stolu u velmi vábně vypadajícího jídla a tak jsem se hned připojila.

Poté co jsme dojedli, následovala prohlídka domu (samozřejmě ne našich pokojů). Ten barák byl prostě super, dole byla jídelna, kuchyň, ve které nám Marek oznámil že se brzy objeví i kuchařka, obývák s velkým krbem, gaučem, křesly a měkoučkým kobercem, dáke pak obří knihovna a jelikož mám moc ráda knížky, rozhodla jsem se že v ní zapátrám, koupelna o trochu větší než ta moje, ale asi jí používat nebudu.

Pak následoval výstup do prvního patra, ve kterém nebylo vůbec nic zajímavého, protože tam byly ložnice.

A pak následovala půda, velká, přímo kolosální se spousty starého harampádí, na které se určitě někdy podívám.

Po této "namáhavé" prohlídce nás máma s Markem zahnali do pokojů a já si poprvé vyzkoušela balkón. Když jsem na něj vstoupila, ovál mě studený vítr, tak jsem se trochu víc zachumlala do mikiny a koukala zasněně k lesu.

Najednou jsem měla pocit, jakoby někdo seděl za mnou na posteli, neslyšela jsem však nikoho přicházet. Teď už jsem tam stála jakoby přimražená a přemýšlela jestli se mám otočit. Po chvilce váhání jsem se přecejen otočila. S co nevidím – na mojí posteli ne sedí, ale stojí podivný malý človíček a usmívá se na mě.

"Vítej Theo.". Otočila jsem se, ale když jsem za sebou nikoho neviděla, uvědomila jsem si že mluví na mě. "Ano správně, s tebou mluvím..." a zase ten jeho úsměv. "Ty...ty...kdo jsi...co...co...". "Nenamáhej se na cokoliv ptát, obleč si šaty které máš v levé zásuvce v tvé skříni a pak sem znovu přijď.".

Znělo to sice dost divně, ale něco uvnitř mi říkalo abych se na nic neptala a šla do šatny. Otevřela jsem tu zásuvku, o které skřítek mluvil a našla jsem v ní smaragdově zelenou halenu, černou sukni, plášť tytéž barvy a jakousi stříbrnou korunku se smaragdem zasazeným doprostřed. Když jsem se oblékla, uvědomila jsem si, že šaty jsou přímo na mě, ale kde se tu vzaly? Co tu dělá ten mužíček nebo skřítek nebo co to je? A spousty dalších otázek, ale to už skřítek stál ve dveřích šatny a pohybem ruky mi naznačoval že je čas jít.