Bajulka | "Tohle se nemělo stát"

-kdyby člověk od mladosti až do stáří svého, zapisoval všechny poklesky a hlouposti, kterých se dopustil měl by každý velkou knikhu... (J. Jungmann)

Vypravování o tom, jak jste udělali něco, co vás následně mrzelo...

(Ano trénujeme na maturitu pomocí loňských témat)

.

.

.

.

Tohle se nemělo stát. Nebo to možná spíš na opak byl osud. Já nevím. V tuhle chvíli nevím vůbec nic. Kdyby se mě někdo zeptal, jak se jmenuji, tak bych mu nebyla schopna odpovědět. Cítím se, jako bych to ani nebyla já. Já? Kdo já? Měla bych se honem rychle vzpamatovat nebo tu ještě omdlím. Dám si facku, jo to by mohlo pomoct.

(Au!)

Dobře...trochu to pomohlo, už jsem víc při smyslech.

Bože...co se to tu stalo? Jak? Proč?

(Vzpamatuj se!)

A teď nádech, výdech. Napočítám si do deseti. Tak je to správně.

Konečně se moje tepová frekvence vrací do normálu. Už zase slyším něco jiného než tlukot svého srdce. Na ulici někdo zatroubí. Skoro nadskočím, jak jsem se toho lekla. Už jsem si myslela, že jsou to policejní sirény. Nebuď hloupá, tak rychle by na to přeci nemohli přijít. I když...jak rychle? Jak dlouho už tu stojím a zírám před sebe v tichém úžasu? Minutu, deset, nebo snad hodinu. Čas přestal existovat, praktiky v tu chvíli když jsem do ruky vzala ten nůž.

Rána dveřmi, zvuk odkládání klíčů na parapet.

                "Jsem doma."

                Nemusel ses namáhat. Nejsem hluchá. "Jsem v kuchyni." Překvapivě...

                Stála jsem u okna v kuchyni a koukala na naši zahradu. Z velkého kaštanu už pomalu začalo opadávat listí. Už je zase podzim. Další podzim v tomhle studeném tmavém domě. Pokud dobře počítám, tak už to bude pátý.

                Hluboce jsem se nadechla, nasadila umělý úsměv a otočila jsem se na svého manžela.

"Jak bylo v práci?" Usmála jsem se a snažila jsem se vypadat, jako že mě to zajímá.

"Ale znáš to..." Odpověděl jako vždycky a přešel ke mně. Ochotně jsem nastavila svoji tvář, aby mě na ní mohl políbit. Tenhle rituál jsme vykonávali každý den.

"Copak jsi mi uvařila?"

"Já...nevařila jsem. Myslela jsem, že bychom dneska mohli třeba někam zajít..."

Jeho výraz ztuhnul. Doslova. Jako by se najednou všechny svaly v jeho tváři napnuly. Ústa se zmenšila do sotva patrné čárky.

"Tak ne...já něco uvařím." Zamumlala jsem a o krok před ním couvla, narazila jsem do kuchyňské linky.

"Takhle se mi líbíš." Usmál se, vytáhnul si z lednice pivo a odešel do obýváku.

Abych byla upřímná...vždycky jsem se ho bála. Bála jsem se ho už i na střední škole kde jsme se seznámili. Ale jako by mě ten strach co z něj šel, něčím přitahoval, nemohla jsem odolat. A tak jsem skončila tady. V domě, který pro mě rozhodně není domovem s mužem, který mě občas děsí k smrti. Zvlášť když něco není po jeho. Jsem uvězněna v téhle pasti a nemůžu se z ní dostat ven.

Vyndala jsem z lednice maso, položila ho na linku a šla si pro nůž, který ležel na odkapávací desce dřezu. Vzala jsem ho do ruky. Jak je velký, velký ledový kus kovu s rukojetí. Naostřený, protože on nesnáší tupé nože. Přejela jsem prstem po jeho čepeli. Z prstu mi vytekla kapička krve.

"A pospěš si s tím. Mám hlad!" Ozvalo se z obýváku.

A v tu chvíli mě to napadlo. Ten hlas, ten nůž, ta kapka krve na mém prstu.

"Slyšíš mě sakra?!" Stál přímo za mnou. Stačilo se jen otočit a vrazit mu ten nůž do břicha.

                A tak jsem to udělala.

                Bylo to až směšně jednoduché. Ani se nebránil, byl tak překvapený. Bodla jsem jednou, dvakrát...už ani nevím kolikrát. Vím jen, že teď tu leží přede mnou. Leží tu v kaluži svojí vlastní krve a já si pomalu začínám uvědomovat, co jsem to vlastně udělala.

                Chce se mi brečet, chce se mi řvát, chce se mi utíkat, dokud bych nepadla vyčerpáním na zem. Ale ze všeho nejvíc se mi chce smát. Konečně jsem volná!

HlH