Rychlý konec, pomalý začátek

 Tak jak jsem na vysoké škole začala, tak jsem taky skončila. Rychle, bolestně a neplánovaně.

Můžu si za to největší částí sama. Prostě jsem se na to vybodla. Proč? Kdo ví...stejně bych tenhle semstr do školy nechodila, ale status studenta přijde vhod vždycky. Co si budem. Jenže já ne. Scházelo mi úspěšné splnění jedné zkoušky, ale já jsem se na ní prostě nemohla naučit pořádně. No co, nebudu tu brečet nad rozlitým mlékem. Nemá to cenu. Co se stalo, stalo se. Teď už s tím nic neudělám. Můj život je teď tak trochu vzhůru nohama, ale snažím se věřit, že všechno se děje s nějakého důvodu.

Podala jsem si další přihlášky. Od září zase začnu studovat. (Doufám, že od září zase začnu studovat!) Udělám vše pro to, abych mohla. Nikdo jiný to za mě neudělá. Tentokrát jsem při výběru škol podle sebe. Už žádné další nalhávání. Já a matematika prostě nejsme kamarádky a nikdy jsme nebyly. Je na čase tuhle skutečnost přijmout (TATI!). 

Takže kam se hlásím? Do Brna.

Minulý rok touhle dobou bych nikdy nevěřila, že tohle někdy řeknu. Upřímně jsem se děsila toho, že bych musela odjet někam tak daleko. Nechat tady všechny kamarády, nevídat se s rodinou každý den. Ale přeci jen jsem se za ten jeden semestr na vysoké škole něco naučila. Kamarádi na vás nemají tolik času jako předtím a rodiče jsou někdy spíš jako osina v zadku, než cokoliv jinýho. Nechápejte mě špatně, mám ráda svoje rodiče (většinou), ale někdy prostě... Jsem si jistá, že to všichni znáte.

Takže co teď? Hledám práci/brigádu, učím se na přijímačky, cvičím, znovu začínám hubnout, zase začnu psát, mám v plánu přeložit knížku. 

Nejsem zrovna nejlepší v začínání a jsem přímo přeborník v brzkém ukončování. Ať se to týká čehokoliv. Ale dělám na tom. Třeba to dokážu změnit. Dokážu to změnit!

Právě teď mám nejlepší příležitost začít znovu a rozhodla jsem se jí chopit. Tak mi držte palce.

-B.

P.S.: Kdybyste někdo věděl o práci v Praze, nebo jejím nejbližším okolí (směrem na východ), dejte mi vědět... :)