Zážitky z přijímacího řízení na FA ČVUT

Čtvrtek

Je 12:30...sedím ve vlaku, a protože jsem sama a ani sebou nemám sluchátka, abych mohla poslouchat hudbu, začíná se mě zmocňovat mírná nervozita. Ta mi vydrží až na fakultu architektury, kde se potkávám se spolužačkou a všechna nervozita se nějak promění ve vtipy. A ne...nejsou to takové ty rádoby vtipy, co se říkají, když je člověk nervózní. Prostě jsem v tu chvíli v pohodě a jen čekám, co přijde.

13:30 a pár minut k tomu. Konečně se otvírá učebna, kde nás čeká první test. No test... vlastně spíš zkouška. Přesněji řečeno, talentová zkouška.

Dostáváme pokyny a zadání a jde se na to. Ze začátku se mi hrozně klepe ruka, snažím se udělat rovnou čáru a ono to prostě nejde.

Nádech, výdech...

Zvládla jsem první zadání. Abstraktní kompozice na téma rotace. Popravdě jsem s ním i celkem spokojená, ale rozhodně si nejsem jistá, že to mám dobře. Jak bych asi mohla vědět, co si bude myslet komise, která to bude hodnotit?

Takže po dvaceti minutové (?) přestávce přichází další zadání. Architektonický prostor s válcem. Sakra! Tohle téma jsem si doma nepřipravila... No ale co...musím to nějak udělat a tak se pouštím do práce. Nakonec to jde celkem snadno a já to zvládnu. Teda doufám, že to zvládnu. Protože, když se rozhlídnu kolem, všichni si kreslí úhledné domečky a já to prostě pojala tak nějak jinak. No co...uvidíme...

Celkový dojem ze čtvrtka? Dobrý...ale zpětně se mi to špatně hodnotí, když vím, jak to dopadlo.

Pátek

Budík zvoní v 5:00 ráno. Nějak se dokážu dokopat do auta (táta se nabídnul, že nás s kamarádkou odveze) a ujíždíme si to směr Dejvice. Přemýšlím, jak celý den bude probíhat a popravdě si to vůbec nedokážu představit.

Z auta přeběhneme na fakultu. Je asi 6:30, takže máme ještě asi půl hodiny před tím, než začnou písemné testy. Kolem nás je spoustu lidí. Někteří se baví mezi sebou, někteří se učí... Já a kamarádka? No...my dvě snídáme. Nemyslíme si totiž, že bychom ještě něco mohly dohnat a tak se snažíme hlavně nestresovat. A já se nestresuju vůbec, jsem jen trochu unavená, ale hlavně se těším, až to budu mít za sebou a dozvím se výsledky.

Konečně se dostáváme do přednáškové místnosti. Ta se postupně plní lidmi a podle papíru, na kterém si nás odškrtávali, bych odhadovala, že je nás tam kolem 200.

V 7:30 začíná první test z geometrie. Pak postupně za sebou přicházejí další. Konkrétně: matematika, přírodní vědy, všeobecný kulturní přehled.

Geometrie: Moje prostorová představivost mi zamává na rozloučenou a já se marně snažím určit půdorys, nárys a bokorys tří objektů.

Další příklad je řez tělesem a poslední je určení délky úsečky v Mongeově promítání. Zdá se mi, že všechny vědomosti, které jsem se v posledních dnech snažila dostat do hlavy, prostě odešli a já tu jen tak sedím a snažím se něco vymyslet. Ale pořád z toho nejsem nijak nervózní. Říkám si, že to nějak dopadne a že to možná i budu mít dobře.

Matematika: 8 příkladů, prvních 6 po jednom bodu a poslední dva po dvou. Všechny jsou těžší, než ty ve cvičebném testu, alespoň mně to tak přijde. (Po písemce zjistím, že to tak přišlo i kamarádce.) Snažím se počítat a ty co nevím jak na ně? No...prostě si tipnu...body se přece neodčítávají a třeba budu mít štěstí. (Tipovala jsem si dva a ten jeden potom byl jeden ze tří, které jsem nakonec měla dobře.) Dohromady z toho testu nemám vůbec špatný pocit. Přijde mi, že jsem počítala celkem dobře a že by to snad i mohlo vyjít.

Přírodní vědy: Test o deseti otázkách, deseti bodech a na 15 minut. Není tam nic zas tak těžkého a s čím si nejsem jistá, zase tipuju.

-          Perlička z přírodovědného testu. Otázka: Co je to nanotechnologie?  První odpověď: Technika sebeuspokojování.

Všeobecný kulturní přehled: Tady přichází ta hlavní "tipovačka". 20 otázek a 20 bodů. Opravdu nevím, kdo postavil vilu v Pensylvánii, o které jsem nikdy neslyšela. Ani nedokážu chronologicky sestavit jména lidí, která vidím poprvé v životě... No nic... Tohle bude hlavně o štěstí.

Končíme kolem desáté hodiny. Přichází dlouhé čekání, koukání na Harryho Pottera, oběd v KFC a káva proti ospalosti a pro lepší náladu.

Něco málo před druhou hodinou čekám spolu s dalšími pár lidmi před místností 202. Lucka je o dvě patra víš. Stojím u zdi, srdce mi buší, potí se mi ruce... No...konečně přišla ta nervozita!

Lucka přichází asi ve dvě deset a sděluje mi, že se nedostala. Měla 25 bodů a na postup do druhého kola, bylo potřeba minimálně 36 bodů. Začínám být nervózní ještě mnohem víc. Když se nedostala ona, určitě se nedostanu ani já! Všechno se zhoršuje a mně se začíná točit hlava.

Do "naší" učebny si ještě nikoho nezavolali. Lucka se mě mezi telefonáty s rodiči snaží uklidnit, ale nějak to nepomáhá. Jsem hrozně nervózní a bojím se, že to špatně dopadne.

Ve dvě třicet se konečně otevírají dveře do místnosti 202. Profesor čte jména lidí, co tam mají jít. Srdce se mi skoro zastavuje.  Jedno jméno, druhé, třetí...a pak to moje.

.

.

.

Když podepisuji ten papír, na kterém je napsáno, že mám 34 bodů, chce se mi brečet a snažím se to neudělat. To by byla ostuda, no ne? Takže zůstávám jen u klepající se ruky a můj podpis vypadá tak špatně jako ještě nikdy.

Konečně můžu odejít.

"Tak co?"

Jen zavrtím hlavou a snažím se zadržovat pláč. Ve výtahu už to nevydržím...

Prostě to nedopadlo dobře. Jenže...co s tím teď můžu udělat?

Nic.

-B