Ale aby se neřeklo, že vůbec nic nedělám...

 ...tak dělám. Někdy... Třeba teď jsem konečně napsala tu charakteristiku na češtinu!

Měla to být umělecká charakteristika nějaké knížní postavy, nebo skupiny lidí. Dlouho jsem přemýšlela, že popíšu skupinu lidí...mohlo by to být zajímavé a tak... Ale nějak to nevyšlo. Nepřišla jsem na žádnou skupinu, která by byla "popisu vhodná". A tak když jsem konečně začala psát, vyklubala se z toho charakteristika Yennefer. Ano, té čarodějky ze Zaklínače... Jestli vám to něco říká.(?) Zaklínače jsem četla před poměrně dost dlouhou dobou a tak se omlouvám, jestli je to napsané nějak špatně...ale učitelka to nečetla a já potřebovala "prostě konečně něco napsat".

Takže tady to je >

Její fialové oči se zaleskly ve světle svíčky.

"Takže ty říkáš, že to neudělá?" Zeptala se a začala přecházet po tmavé místnosti.

Já se jen víc přikrčila na židli a zavrtěla hlavou. Na víc jsem se nezmohla. Jen pouhý pohled na ni mě paralyzoval a svazoval mi jazyk.

Pozorovala jsem, jak se dlouhými a přesto ladnými kroky neslyšně pohybovala po místnosti.  Jakoby se její chodidla ani nedotýkala země. Sice jsem věděla, že je čarodějka, ale v ní bylo něco víc. Něco mnohem víc.

Její oči vypalovaly díru do duše každému, kdo se do nich odvážil podívat. Její krásné černé vlasy spadající až po pás v nádherných vlnách se podobaly rozbouřenému oceánu. Celkově pohled na ni způsoboval jakousi úctu. Možná to bylo její výškou, možná jejím hlasem, který vždy když jsem slyšela, způsobil, že mi přejel mráz po zádech. Nejspíš to byla kombinace toho všeho. Chovala jsem k ní respekt, a pokud jsem mohla tak jsem si od ní i udržovala odstup.

Znovu se zastavila a pohlédla na mě. Jediné, co bylo v místnosti slyšet, bylo moje splašené srdce, které jsem tou dobou měla až někde v krku.

"Můžu už odejít paní?" Zeptala jsem se mírně přidušeným hlasem.

"Můžeš, ale vzkaž mu, že stejně přijdu. A že se mu to nebude líbit."

"Ano paní Yennefer." Přikývla jsem a rychle jsem zamířila ke dveřím.

Tohle byl další důvod, proč jsem k této čarodějce chovala úctu. Nebyla jako ostatní. Byla sice děsivá, ale její srdce nebylo z kamene. Dělala jen to, co musela a možná to dělala i nerada. Hlavní bylo, že dodržovala základní pravidla. Nikdy nezabíjej posla.

Stejně jsem se rozběhla hned, jak se za mnou zavřely těžké dřevěné dveře. Jeden nikdy neví...

Vážně se omlouvám...Není to nic moc... Ale něco to přeci jen je. A sdílím to, protože mě napadlo, že by to třeba v budoucnu mohlo někomu pomoct. :)

Vaše B.