Jsem opožděná...

 ...tedy...nemyslím to tak, že bych byla nějak mentálně postižená, nebo tak. (I když to možná taky jsem, jeden nikdy neví.) Špatný začátek...

Zkusím to teda znovu.

Přijímám věci tak jak přichází. Prostě se něco stane, já to nějak zpracuju a přijmu. Jednoduché jako facka. No ne? Problém je ovšem v tom jak se dívám na věci budoucí.

Tak například nadcházející přijímací zkoušky na vysokou školu (24.1. - 25.1.). Měla bych být v pernamentním stresu. Měla bych se učit a celé hodiny sedět nad knížkami (hlavně tou s příklady, kterou jsem otevřela poprvé dnes a rychle ji zase zavřela.) Měly bych to prožívat jako moji rodiče. Měla bych se bát a...prostě bych to měla nějak vnímat. Jenže já jsem vůči věcem budoucím tak nějak odolná. Takže jediný kdo je ve stresu, jsou moji rodiče. Já se na tu školu chci dostat...vážně chci... ale...(a těch ale je tu hodně...)

• nemám čas na to abych se učila na přijímačky, protože bych se měla učit do školy...řešení? nedělám ani jedno
• momentálně se kolem mě děje hrozně moc věcí (nebudu to všechno vypisovat) a všechno to jsou věci přítomné, ne budoucí a tím pádem pro mě svým způsobem neviditelné
• nejsem schopná se koukat tak do budoucnosti...vážně ne... já vím, že je to jen týden a kousek, ale já jsem prostě člověk s budoucností omezenou tak na dva dny dopředu...
• nemám nejmenší zájem se stresovat, když už se stresují všichni kolem mě...(rodiče kvůli přijímačkám, spolužáci kvůli maturitě)
• stres je škodlivý
• radši spím než se učím...

...mohla bych pokračovat hodiny a hodiny. Určitě by se něco našlo, ale tohle by na přiblížení situace mohlo stačit. Prostě jsem nezodpovědná osoba, která je omezaná na přítomnost a řídí se heslem: "Co můžeš udělat dnes, stejně dobře můžeš udělat i zítra." Není to dobrý povahový rys. Já vím. Měla bych s tím něco dělat... Měla bych se změnit...

Nu...třeba se mi to jednou povede. Třeba jednoho dne procitnu. Víte co se říká... "Přiznání je první krok k uzdravení"

Udělala jsem první krok a teď už by jen chtělo, aby ke mně to "uzdravení" přišlo samo.

Příští čtvrtek to nejspíš dopadne jako s mojí cestou do Londýna. Teprve, když jsem byla na Rozvadově, tak jsem si uvědomila, že doopravdy jedu. Takže počítám, že tentokrát to bude taková Staroměstská...možná trošku dřív, nebo později.... Uvidíme...

Mějte se krásně. Stresujte se jen přiměřeně. A rozhodně si ze mě neberte příklad!

Zdraví vaše B.

P.S.: Že mi budete držet palce? :D Třeba by to mohlo pomoct, když už nic jiného...