Já chci do LESA!!!

Nevim co mě to tak najednou popalo, ale najednou mě přepadla nesnesitelná chuť oblíct se vzít si na krk svůj mega foťák a vyrazit do lesa...

Prostě jsem jen tak přemýšlela co dělat a najednou mě to tak napadlo...problém je že se do lesa jen tak nedostanu...

Psala jsem to Johnovi...on mi odepsal ať přijedu...tak jsem se zaptala mamky...hádejte co mi řekla..."Jsi snad blázen?!"

Né já nejsem blázen jen mě to tak popadlo.

Představuju si to asi takhle:

Našlapuji do prvního sněhu smíchaného s podzimním listím...Všude okolo je tma a ticho.../možná by tu byl John/ Je mi výborně cítím se výborně, jen tma, noční obloha hvězdy a já.

Kouknu se do prava a zpoza stromu vyleze liška. Zavrtí ocasem a následuje mě. Jdeme spolu tím lesem a užíváme si navzájem své přítomnosti. Po chvíli na sebe pohlédneme a usmějeme se.

Mám ráda les na kraji zimy...mám ráda sníh a listy šustící mi pod nohami....Mám ráda přirodu

Pokračujeme v cestě...dojdeme až k nějakému starému dubu...Chvíli se rozmýšlím, ale pak zjistím, že to tu znám. Jistě jsem v lese kousek za barákem mojí babičky....

Takže...to znamená, že kdybych sešla dolů z tohoto svahu....Kouknu se dolů a zjistím, že mám pravdu.

Pomalu slézám po příkrém svahu, liška se někam ztratila. Jsem zase sam, ale nevadí.

Konečně jsem se dostala až dolů. Vzduch naplňuje šum vody stékající z kopce po kamenech. Sem jsem chodila vždycky moc ráda, ale poslední dobou se moje spojení s přírodou vytratilo. Jsem u "svých" Vodopádů.

Kouzelný okamžik....já sedící nakameni s hlavou skloněnou...tiché šeptání vody a lesa, noční obloha nad hlavou..nádhera....

Nevím proč poslední dobou je tak příjemné být jen sama ze sebou, možná je to tím, že jedině v těchto chvílích můžu být opravdu sama sebou.

Položím se na záda a pozoruji oblohu....do toho je slyšet jen stále stejné a monotolní šumění vody....

Hvězdy dnes večer krásně svítí...jako by mi svítili na cestu....

Všimnu si fotoaparátu zavěšeného na mém krku....Při pohledu na něj si vzpomenu, že je to taky důvod proč jsem se sem vydala...

Ujmu se tedy focení...

Všechno dne s v noci vypadá kouzelně...

Jako by celý les ožil....

Voda zpívá svojí píseň a já fotím..otáčím se na místě a jen fotím...

Snažím se co nejpodrobněji zachytit tento okamžik....

Bílé hvězdy na tmavě modré obloze....

Černé kameny po kterých stéká voda....

Skálu v pozadí toho všeho...

Hnědé stromy částečně zakryté bílím popraškem...

Jen se otáčím na místě a dělám fotky.....

Začíná sněžit, vločky mi dopadají na objektiv...uklidím si foťák a znovu se rzhlédnu po tom kouzelném místě....Takhle krásně, lehce a bezstarostně jsem se dlouho necítila. Je to krásný pocit a o to víc mě zarmoutí, že už budu muset jít....

Ještě naposledy se podívám po té vší nádheře....Musím se sem podívat....

Podívám se sem...je to jisté

Jednou v noci uteču z domu...dojedu k babičce a vydám se tou zasněženou cestou k "mým" Vodopádům... Pocestě možná potkám lišku, která bude přátelská a budu o ní vědět, že mi nic neudělá...

Možná si jen tak sednu na kámen a budu poslouchat ten lesní symfonický orchestr....

Možná si po čase všimnu fotoaparátu zavěšeného na mém krku a možná udělám pár fotek....

Takže...džte mi palce...Já tam prostě musím jet...!!!

Škoda jen, že už se musím vrátit do reality, bylo to krásné...a doufám, že to opravdu prožiju../klidně i bez přátelské lišky :D/