-kdyby člověk od mladosti až do stáří svého, zapisoval všechny poklesky a hlouposti, kterých se dopustil měl by každý velkou knikhu... (J. Jungmann)

Vypravování o tom, jak jste udělali něco, co vás následně mrzelo...

(Ano trénujeme na maturitu pomocí loňských témat)

.

.

.

.

Tohle se nemělo stát. Nebo to možná spíš na opak byl osud. Já nevím. V tuhle chvíli nevím vůbec nic. Kdyby se mě někdo zeptal, jak se jmenuji, tak bych mu nebyla schopna odpovědět. Cítím se, jako bych to ani nebyla já. Já? Kdo já? Měla bych se honem rychle vzpamatovat nebo tu ještě omdlím. Dám si facku, jo to by mohlo pomoct.

(Au!)

Dobře...trochu to pomohlo, už jsem víc při smyslech.

Bože...co se to tu stalo? Jak? Proč?

(Vzpamatuj se!)

A teď nádech, výdech. Napočítám si do deseti. Tak je to správně.

Konečně se moje tepová frekvence vrací do normálu. Už zase slyším něco jiného než tlukot svého srdce. Na ulici někdo zatroubí. Skoro nadskočím, jak jsem se toho lekla. Už jsem si myslela, že jsou to policejní sirény. Nebuď hloupá, tak rychle by na to přeci nemohli přijít. I když...jak rychle? Jak dlouho už tu stojím a zírám před sebe v tichém úžasu? Minutu, deset, nebo snad hodinu. Čas přestal existovat, praktiky v tu chvíli když jsem do ruky vzala ten nůž.